Jdi na obsah Jdi na menu
 


Češi

4. 4. 2008

Honza (14)

Nagano 98. Hráli jsme s kamarády hokej na koberci, až jsme ho prošoupali.

 

Obrazek

 

 

 


„Žiji na vesnici, do školy chodím ve městě. Takže jsem takový polovesničan, poloměšťák. Zatím jsem nemusel řešit žádné důležité věci.  Největší rozhodnutí, které jsem musel udělat, bylo vybrat si střední školu.“

 

„I když jsem se ve škole učil německy, neuvědomoval jsem si, že lidé v jiných krajinách nemluví česky. Že existuje nějaká národnost, že je někdo jiný jsem si poprvé uvědomil až na dovolené ve Španělsku. Chtěl jsem se na pláži přidat k nějakým klukům a oni se na mne dívali divně a mluvili tak zvláštně, vůbec jsem jim nerozuměl. Bylo mi deset.“

 

 

ČEŠI – krátká historie

 Obrazek

„Čeština je moje mateřština, žádný jiný jazyk nebudu tak dobře ovládat a nebudou mi v něm tak krásně znít básníci.“ (Honza Buryánek)

 
Do České kotliny přišli ČEŠI pravděpodobně už v 6. století. První historicky doložený kníže Bořivoj  přijal se svou ženou sv. Ludmilou    v 9. století křest na dvoře velkomoravského knížete Svatopluka podle tradic východního křesťanstva.

Karel IV., král český a císař římskoněmecký, založil v Praze r. 1348 první univerzitu ve střední Evropě. Za jeho vlády se Praha stala centrem západního křesťanství.

Nábožensko-reformní období předhusitské, husitství a pozdější soupeření mezi protestantstvím a katolictvím podnítilo překlad Bible a dalších textů do českého jazyka. To umožnilo rozšíření vzdělanosti mezi širší vrstvy obyvatelstva.

Začlenění českého království do Habsburské monarchie 1526, porážka protestantských českých stavů na Bílé hoře 1620, konec 30leté války 1648 postupně vedly ke státní germanizační politice vlády osvíceneckého státu Marie Terezie a Josefa II. od 2. poloviny 18. století.

Češi hledali ideové spojence v ostatních slovanských národech. Po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie se spojili se Slováky a vytvořili společný stát Československo.  Tento svazek se rozpadl poprvé v období 2. světové války a podruhé v roce 1993. V roce 2004 vstoupili Česká i Slovenská republika do Evropské unie.

 

O Češích, jako o obyvatelích Čech, kteří mluví českým jazykem, se historické prameny zmiňují od 12. století.

V 19. stol. považuje češtinu za mateřský jazyk 60-70 % obyvatel Čech a Moravy.

Po odsunu německého obyvatelstva roku 1945 se české země staly homogenním národním územím, prostorem, kde Češi dodnes tvoří 94% většinu.

 

 

ČEŠI – historie v ČR

Dana Bittnerová (2004)

               

Kdy přišli bájní Čechové do českých zemí? Kdy osídlili tuto krásnou, bohatou zem? Stalo se tak v době tzv. stěhování národů v průběhu 6. - 7. století našeho letopočtu.

Osudy Čechů v období od 7. století, kdy je doložena přítomnost Slovanů v českých zemích, do 9. století, kdy knížata Mojmír I. a Rastislav vybudovali Velkomoravskou říši, jsou z hlediska psané historie zamlženy tajemstvím.

Krásný starobylý mýtus, který zaznamenal kronikář Kosmas na přelomu 11. a 12. století, hovoří o praotci Čechovi, který stanul na hoře Říp, rozhlédl se a okouzlen půvabem i bohatstvím krajiny rozhodl, že on, jeho družina a lid se zde usadí. Podle téhož mýtu dala české státnosti první podobu kněžna Libuše, jedna ze tří dcer Krokových. S jasnozřivostí moudré věštkyně a vládkyně sjednotila Čechy, zvolila si za manžela zemana ze Stadic Přemysla, symbolického „oráče“, uvedla ho na knížecí stolec a založila dynastii Přemyslovců. Z této dynastie byla i prvá historicky doložená česká knížata Bořivoj a jeho žena sv. Ludmila, Spytihněv a jeho žena Drahomíra a jejich synové sv. Václav a Boleslav I.

                V době vznikání české státnosti však skvělejší úlohu sehrála bohatá, kulturně vyspělá Morava a její knížata - zakladatelé Velkomoravské říše Mojmír I., Rastislav a Svatopluk (jižní Morava, Nitransko, Panonie). Se jménem Rastislava je spjata i křesťanská cyrilometodějská misie (863). Znamenala politickou nezávislost při šíření křesťanství. Položila však také důležité základy literární vzdělanosti ve slovanském jazyce. Duchovními strůjci této literární vzdělanosti byli byzantští mnichové ze Soluně  - sv. Cyril (Konstantin) a sv. Metoděj. Pro potřeby své misie na Moravě vytvořili slovanské písmo - hlaholici a tímto písmem také napsali svůj překlad bible do staroslověnštiny. 

                Na počátku 10. století se Velkomoravská říše rozpadla v důsledku nájezdů kočovných Maďarů (kolem r. 906). Státotvorným a kulturním centrem staly Čechy. Přemyslovci, jejichž české knížectví se rozkládalo ve středních Čechách, sjednotili území dnešních Čech, připojili k českému státu Moravu i Slezsko (Boleslav II., Oldřich) a současně začlenili a prosadili České knížectví do středoevropských feudálních struktur i feudálního nadnárodního svazku Svaté říše římské (přelom 10. a 11. století). Jejich cestu za obhájením existence českého knížectví, a od roku 1212 českého království, provázely bratrovraždy (např. sv. Václav: 935), vyvraždění mocných soupeřících rodů (Slavníkovci - 995, Vršovci - 1108). Provázely je však také zápasy za udržení nezávislosti v hranicích feudálních vztahů s okolními státy a také výboje s cílem rozšířit území českého království. Expanze českého feudálního státu v prvé polovině druhého tisíciletí jsou spjaty zejména se jménem Přemysla Otakara II. (1278). Největší rozkvět českých zemí a jejich obyvatelstva této doby přinesla ve 14. století vláda Karla IV., zakladatele státního útvaru nazývaného země Koruny české (Čechy, Morava, Slezsko, obě Lužice).

Dějiny českých zemí v prvé polovině druhého tisíciletí provázelo úsilí o hospodářské a kulturní povznesení země. Bylo spojeno se zakládáním měst, center řemesla a obchodu, a s budováním sítě vesnických obcí, které fungovaly jako základní hospodářské jednotky. Provázelo je však také zakládání klášterů - center dobové vzdělanosti, zakládání kostelů a také zakládání klášterních, biskupských a kostelních škol. Církev zprostředkovávala dobovou vzdělanost - ovšem v latinském jazyce. Důležitými mezníky tohoto úsilí se staly založení biskupství pražského (973) a olomouckého (1063), vyhlášení zákoníku - tzv. Břetislavových dekret (1039) a posléze založení pražské univerzity Karlem IV. (1348).

O Češích, jako o obyvatelích Čech, kteří mluví českým jazykem, se historické prameny zmiňují od 12. - 13. století. Česky ovšem hovořili i obyvatelé Moravy. Česky mluvící obyvatelstvo se formovalo ve středověký národ s jazykovým uvědoměním, s vlastní literární vzdělaností a kulturou. Toto uvědomování vyzrávalo v kontaktu s jinoetnickým obyvatelstvem, které do Čech a na Moravu přiváděly zakladatelské hospodářské aktivity panovníků v rámci tzv. „vnější“ kolonizace - městské i vesnické. Noví příchozí - z německých zemí, ale i z Belgie a Holandska - začali žít nejen v pohraničních oblastech českých zemí, ale i ve městech v českém vnitrozemí. Mnohé politické, hospodářské a kulturní zápasy od konce 13. a počátku 14. století dostávaly vnější podobu zápasů etnických. Tento stav odráží např. výklad českých dějin v tzv. Dalimilově kronice, významném staročesky psaném textu z počátku 14. století.

Pro jazykové sebeuvědomění českého obyvatelstva mělo zásadní význam nábožensko-reformní období předhusitské a husitství. Husovo zjednodušení českého pravopisu zpřístupňovalo česky psané texty, kazatelské působení mnohých přineslo rozšíření znalosti bible - základu tehdejší vzdělanosti - a jejího reformního výkladu. Vystoupení husitů na obranu své náboženské ideologie pak znamenalo proniknutí vědomí češství jako jednoho ze sebeodlišujících znaků do širokých vrstev obyvatelstva měst i vesnic. Na dlouhá staletí ovšem současně vtisklo českému obyvatelstvu charakter obyvatelstva příslušejícího k různým křesťanským církvím.

České země v době pohusitské prošly obdobími politických a hospodářských vzestupů, krizí i pádů. Významným mezníkem v rozvoji české státnosti se stala vláda Jiřího z Poděbrad (1458-1471), jejíž první léta znamenala posílení pozice Českého království v tehdejší Evropě. Druhým mezníkem bylo začlenění Českého království do soustátí habsburské monarchie (1526), které přineslo postupné prosazování panovníkova absolutismu, citelného od porážky českých protestantských stavů na Bílé Hoře (1620) a zejména od konce třicetileté války (1648).

Hospodářský rozvoj českých zemí této doby byl vázán na podnikatelské aktivity šlechty (šlechtický velkostatek, rybníkářství, těžba kovů, posléze manufaktury). Hospodářské propady souvisely zejména s válečnými konflikty (třicetiletá válka, války s Turky).

Kulturní rozvoj českých zemí v 15. a 16. století se nadále odvíjel od práce církevních a univerzitních vzdělanců - protestantských i katolických. Překladatelé Bible Kralické, Jan Blahoslav, Jan Amos Komenský, rektor pražské univerzity Jan Jesenius, Bohuslav Balbín a mnozí další budovali českou vzdělanost, k níž se vztahujeme i na počátku třetího tisíciletí. Pobělohorská náboženská emigrace, která odvedla mnohé vzdělance z českých zemí, tak znamenala významnou kulturní ztrátu.

Širokým vrstvám české vesnice, které představovaly početně nejvýznamnější část českého obyvatelstva, přinesly hospodářské vzestupy, ale zejména hospodářský propad v důsledku třicetileté války, utužení postavení nevolníků a poddaných šlechtické vrchnosti. Rozhodující část obyvatelstva, které kontinuálně rozvíjelo český jazyk, žila v neplnoprávném postavení. Vědomí příslušnosti k panství jako prvoplánové nadlokální a svazující správní jednotce fungovalo a pronikalo do identitních postojů Čechů. Přesto si obyvatelstvo české vesnice uchovávalo české jazykové vědomí. Přes silný rekatolizační tlak vyvinutý katolickými misionáři v druhé polovině 17. a v prvých desetiletích 18. století, soupeření mezi protestantstvím a katolictvím zasahovalo nadále do života obyvatel mnohých regionů českých zemí. Ovlivňovalo i lidovou vzdělanost, a to vzdělanost zprostředkovanou českým jazykem, budovanou na česky psaných textech, vzdělanost, z níž vycházeli i lidoví písmáci (např. rychtář František Vavák).

Vláda osvícenského rakouského státu Marie Terezie (1740-1780) a zejména Josefa II.(1780) znamenala centralizaci, byrokratizaci, novou hospodářskou politiku prosazující průmyslový rozvoj. Přinesla zrušení nevolnictví (1781), ohraničenou náboženskou toleranci (1781) a také uzákonění povinné školní docházky (1774). Prosadila ovšem současně silnou státní germanizační politiku - v úřední praxi a ve vyšším školství - s cílem jazykově sjednotit občany monarchie a nahradit vědomí příslušnosti k panství vědomím příslušnosti k zemi a rakouskému státu. V této době Češi představovali 60 % většinu v Čechách a 70 % většinu na Moravě. Germanizace ovlivnila především města. V mnohých městech této doby se čeština stala pro zámožné obchodnické a řemeslnické vrstvy především domácím „kuchyňským“ jazykem, jazykem nezámožných.

Modernizace společnosti osvícenské doby znamenala v evropském kontextu emancipaci národních společností. Do tohoto procesu „jara národů“, procesu, který nahradil dřívější rozlišující identity náboženské a lokální sjednocujícími identitami národně - kulturními a národně - politickými, se již na konci 18.století zapojili čeští vzdělanci z řad obyvatel města i vesnice - úředníci, kněží (duchovní), učitelé, lékaři, právníci, umělci. Začali konstituovat moderní český jazyk a již v prvé polovině 19. století mu dali literární i vědeckou podobu. Obnovovali znalost historie českého státu, budovali výtvarné umění jako svébytný výraz české kultury. Osobité morální hodnoty a právní normy českého národa prokazovali tradiční lidovou slovesností (přísloví, pohádky). Použili však i dobově přijatelnou formu starobylých literárních falz (Rukopis Královédvorský, Zelenohorský). Své spojence hledali v ostatních slovanských národech. Česká státnost a slovanství se staly symboly, k nimž se vztahovali. Do národně-emancipačního zápasu, jímž oslovovali česky i německy hovořící obyvatele českých zemí, se záměrně aktivně zapojovaly také ženy z české vlastenecké společnosti.

Ve 40. letech 19. století, kdy česká národní reprezentace formulovala svůj první národně-politický program, mohla se prokázat svým moderním spisovným jazykem, literaturou, uměním. Pro prosazení svých národně-politických požadavků však potřebovala integraci národa. Vytyčila program vzdělávání a veřejného zviditelňování. Vytvořila si a hrála české divadelní hry (v Tylově hře Fidlovačka poprvé v roce 1834 zazněla píseň „Kde domov můj“). Přihlásila se k Českému muzeu (1818) jako centru české vzdělanosti, založila Českou matici, jejímž úkolem byla vydavatelská činnost (1831). Začala budovat soukromé české školy, organizovala české vzdělávací kroužky pro řemeslníky a dělníky s národně-osvětovým a kulturním programem. Vystoupila s myšlenkou vybudovat důstojnou budovu pro české divadlo a podnítila prvé veřejné sbírky k tomuto účelu.

V roce 1848, kdy poprvé česká reprezentace vystoupila jako politická síla a svými státoprávními, hospodářskými i kulturními požadavky oslovila vídeňskou vládu, byly však tyto kroky pro okamžitou aktivizaci českého obyvatelstva nedostatečné. Tehdy česká reprezentace sáhla po vnějším symbolu - městském národním oděvu. A s úspěchem. V debatách okolo tvorby tohoto oděvu ukázala svůj dobově podmíněný vztah k tradiční české lidové kultuře. Za svou přijala duchovní kulturu kontinuálních nositelů češství. V ní hledala starobylost národa. Naopak odmítla koloritní regionálně rozmanitý lidový kroj. V něm viděla stigma znaku neplnoprávného obyvatelstva českých zemí. Tím nechtěla být. Naopak uměle vytvořený národní měšťanský oděv nabídla české vesnici - jako projev její národní emancipace i společenského povznesení. Společnost novodobého národa koncipovala česká kulturní a politická reprezentace jako společnost, která směřuje k plnoprávnosti, vnitřní rovnocennosti a vlastní státnosti. 

V letech 1848 a 1849 a, po ústupu rakouského neoabsolutismu, od počátku let 60. 19.století nastoupila moderní česká společnost cestu svého hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje. Nastoupila dlouhodobý zápas za své uznání. V druhé polovině 19. století dosáhla plné sociální struktury moderní společnosti. Vybudovala český průmysl a bankovnictví. Získala české střední školství, položila základy středního vzdělání dívek, dosáhla osamostatnění české univerzity v Praze (1882). Vystavěla si budovy pro svá kulturní centra – České muzeum (od roku 1854 nazývané Muzeum Království českého) a Národní divadlo, vedle dalších. Vytvořila si své národní slavnosti: Husovu slavnost, rituální pietní a pohřební slavnosti svých „velikánů“, slavnost lipanskou. Zformovala si i osobité zábavy: hudebně-deklamatorní akademie, české besedy. Svou společenskou iniciativu ukotvila v široce akceptovaném spolkovém hnutí. Spolky čtenářské, tělovýchovné (prvý Sokol 1862), hudební a pěvecké (Hlahol 1862 a mnohé další), divadelní, zájmové, podpůrné, svépomocné, hospodářské, oborové a odborové nalézaly od 60. let 19.století široký ohlas. V 90. letech již činnost spolků zasáhla do všech sfér života obyvatelstva v českých městech i na českém venkově. Spolky vytvořily jednu z důležitých bází národního osamostatňování a vzdělávání. Od 60. a zejména 70. let 19. století měnila však česká společnost i sociální pojetí své národní identity. Za kontinuální nositele ryzích národních tradic prohlásili mladočeši (zastánci liberálního směru české politiky) českou vesnici a její obyvatelstvo. Přihlásili se k lidové kultuře jako k nezpochybnitelnému odkazu kulturní minulosti národa. Touto kulturou také česká společnost po řadu desetiletí prokazovala svou osobitost.

V roce 1910, při posledním sčítání lidu uskutečněném před první světovou válkou, obyvatelstvo s českým mateřským jazykem představovalo 63,1 % obyvatelstva Čech, 71,6 obyvatelstva Moravy, ale pouze 20,6 % obyvatelstva Opavska. V Čechách, na Moravě a v jižní části Opavska žili Češi v kompaktním osídlení, měli svůj národně-politický i společenský život, svou sjednocující vysokou i regionálně rozlišenou lidovou kulturou.

Ustavením Československé republiky v roce 1918 dosáhli Češi cíle, k němuž směřovali od poloviny 19. století a za nějž bojovali čeští legionáři, představitelé zahraničního i domácího odboje v době první světové války. Poprvé v moderní své historii měli Češi společně se Slováky svůj samostatný stát, i když stát mnohonárodní. Vybudovali ho na principu občanské demokracie. Přestože podíl Čechů v českých zemích se již v průběhu prvého desetiletí existence republiky zvyšoval, a v roce 1930 měli Češi 66,6 % většinu (v Čechách 66,6 %, na Moravě 78,3 %, ve Slezsku 47,6 %), právě národnostní otázka se stala jednou z příčin okleštění českých zemí (1938) a záhy i přerušení kontinuity československého státu (1939). Důsledkem byly migrační posuny početného českého obyvatelstva z pohraničních oblastí Čech, Moravy a Slezska a posléze i ze Slovenska do vnitrozemí českých zemí.

Druhý zásadní migrační posun ovlivnil rozmístění českého obyvatelstva v českých zemích po skončení druhé světové války (1945). Byl přímým důsledkem tohoto válečného konfliktu. Uvolněná pohraniční území po odsunu německého obyvatelstva Češi zaplňovali živelně i organizovaně v několika osídlovacích a dosídlovacích vlnách (1945-1947, 50. léta). České země se staly homogenním národním územím, prostorem, v němž Češi zaujali 96 % většinu a v němž státem řízená pracovní ani politická imigrace tento stav neovlivnila. Vědomí národní jednoznačnosti českých zemí se stalo nezpochybnitelnou hodnotou a samozřejmostí. Přeformulován byl však obsah kořenů národní identity – za jejího nositele byl vyhlášen pracující lid města i vesnice.

Rok 1989 nastartoval nový proces - příliv jinoetnického obyvatelstva. Některá města a posléze i některé obce České republiky se stávají lokalitami, kde se ztransparentňují jinonárodní komunity. Avšak i přes deset let probíhající imigraci jiných národností si české obyvatelstvo v České republice uchovalo více než 94 % většinu. 

 

 

Krajané

Dana Bittnerová

 

Také obyvatelé českých zemí odcházeli mimo svůj domov, mimo místo, kde se narodili. Odcházeli z nejrůznějších důvodů. Nejčastější příčinou emigrace bylo řešení náboženských, ekonomických či politických problémů. Všichni, kteří opouštěli svoji vlast, byli přesvědčeni, že v dané situaci je odchod nejlepším řešením. Mnozí z českých emigrantů – vystěhovalců se ve světě ztratili, asimilovali s obyvatelstvem daného území. Jiní však měli to štěstí, že odešli společně s dalšími krajany a vytvořili české enklávy, které si po několik generací uchovali vědomí českého původu, českou řeč a prvky české kultury.

Dějiny českých zemí provázelo několik emigračních vln. Ty se vždy promítly do etnické mapy světa.

Migrace v období středověku byly vyvolávány náboženskými rozpory mezi obyvatelstvem českých zemí a vládnoucími vrstvami, tedy zjednodušeně řečeno neshodami mezi katolíky a nekatolíky. Takto po porážce husitů opustili české země bratříci, kteří nacházeli útočiště na Slovensku.  Náboženští exulanti hledali útočiště mimo české země i v  následujících třech století. Po šmalkaldské válce, v roce 1548 zabral Ferdinand I statky nekatolíků, kteří odešli do Pruska.

Daleko početnější náboženská emigrace zasáhla české země v období po bitvě na Bílé Hoře. Do poloviny 17. století opustilo své domovy několik desítek tisíc nekatolíků. Své útočiště nacházeli opět nejčastěji v sousedních zemích. Osudy českých exulantských osad byly různé. Nejdéle se český život zachoval v Žitavě a Drážďanech, a to do poloviny 19. století.

Náboženská emigrace však pokračovala i v desetiletích následujících. Exulanti opět směřovali především do Lužice, Saska a Pruska. Takto vznikla například v roce 1722 obec Ochranov (Herrnhut)- uznávané středisko Jednoty Bratrské za hranicemi. Od 30. let 18. století se také rozrůstala exulantská skupina v Berlíně, která si udržela vědomí českého původu až do konce 19. století. Poslední proud českých náboženských exulantů směřoval na území Slezska (dnes součást Polska), které tehdy bylo pod správou Pruska. Češi zde po roce 1749 zakládali vesnice, jejichž jména často odkazovala na husitskou a českobratrskou tradici exulantů: např. Poděbrady, Velký Tábor, Malý Tábor neboli Tábůrek, Žižka. Na počátku 19. století se část těchto exulantů vydala opět na cestu. Nový domov nalezla ve středním Polsku, kde založila kolonii Zelov. Na rozdíl od českých obcí ve Slezsku si Zelovští Češi uchovali svoji víru a vědomí svých kořenů až do současnosti. I když je po roce 1945 oslabila reemigrace, tedy návrat zpět do Čech, zůstává tato enkláva jednou z nejvýznamnějších českých krajanských skupin.

Vláda Marie-Terezie a Josefa II. otevřela cestu hromadné ekonomické emigraci. Záměry těchto osvícenských panovníků souvisely jak s vojenským zajištěním jižní hranice – hranice s Osmanskou říší, tak se snahou posílit ekonomiku státu na nově získaných území Balkánu. Vystěhovalecký patent Marie Terezie (1763) i následující josefínské reformy (především zrušení nevolnictví -1781) umožnily řadě českých rodin řešit ekonomicky obtížnou situaci právě odchodem na jih monarchie. S příslibem polností, daňového zvýhodnění, hraničářské služby, uplatnění řemesla odcházeli obyvatelé českých zemí a osidlovali území v pásu mezi řekami Drávou a Sávou (chorvatská Slavonie) až po území Banátu. Masová emigrace z českých zemí do těchto oblastí započala pak ve 20. a 30. let 19. století. V této době zde také vznikaly české obce a osady, které si svoji kontinuitu mnohdy udržely až do současnosti.  Příkladem mohou být především čistě české vesnice v rumunském Banátu, které díky své lokální i společenské izolaci dosud neztratily příliš na svém češství. (odtud také směřoval proud českých vysídlenců do Bulharska – Vojvodovo). Ve srovnání s nimi české obce jižního Banátu, v okolí Bele Cerkve (dnes území Srbska), daleko více podlehly asimilačním tlakům moderní doby. Nejvýrazněji pak klesal podíl Čechů v obcích úrodné Slavonie. Již v prvé polovině 20. století se zde díky těsné ekonomické spolupráci prohlubovaly  společenské a rodinné vazby Čechů s chorvatským obyvatelstvem. Přesto i zde do dnešních dnů existují obce s výraznějším českým zastoupením. Udržely se především na Daruvarsku.

Zrušením poddanství v roce 1848 a přiznáním občanských svobod se obyvatelům habsburské monarchie otevřela možnost masové emigrace mimo území státu. Jednou z cílových zemí se staly Spojené státy americké. Již od padesátých let 19. století mířilo do Ameriky tisíce Čechů, aby „v zemi zaslíbené“ dosáhly ekonomické prosperity. Skutečnost, že česká imigrace do USA započala v tomto období, řadí Čechy jako jediné ze slovanských národů k tzv. „staré vlně“. Podnět k vystěhovalectví nyní nevyvolaly ani náboženské rozpory, ani ekonomické těžkosti, ani zájem monarchie osídlit svá území. Pro cestu do Ameriky se lidé rozhodovali často na základě reklamy lodních společností, které tímto způsobem získávaly pasažéry pro své zámořské plavby. Relativní finanční náročnost podniku pak za moře vedla především majetnější Čechy. Ti zpočátku chtěli v USA především získat zemědělskou půdu a farmářsky hospodařit. Osidlovali středozápad USA (např. Texas) a po pacifikaci indiánských kmenů směřovali dále na západ (např. Nebrasca). Od 80. let 19. století však Češi postupně dávali přednost životu ve velkých městských průmyslových centrech. České obyvatelstvo se soustřeďovalo v městech Chicago, Cleveland, New York a později i Baltimoru. Největší věhlas v tomto ohledu získalo Chicago. V něm žilo na počátku 20. století v kompaktní české čtvrti na 100 000 českých imigrantů. Z nich také pocházel starosta města A. Čermák, který v roce 1933 zahynul při atentátu na prezidenta Roosevelta. Aktivity českých krajanů v USA ještě v prvních desetiletí 20. století měly zásadní význam pro dění ve vlasti. Rozhodně se zasloužili o prosazení vzniku Československa roku 1918. Jejich snahy o vliv na českou politickou a společenskou scénu však začaly postupně slábnout. Osud amerických Čechů v tomto smyslu velmi ovlivnily celospolečenské trendy v USA. Ve 20. letech 20. století se zvýšily tlaky na naturalizaci imigrantů. V procesu nazývaném „melting pot“ (tavící kelímek) se měli imigranti nejrůznějšího původu „přetavit“ v jednotný americký lid. Od 60. let 20. století se však objevila nová ideologie potomků amerických imigranů – „ethnic revival“; ideologie hledající výchozí etnické kořeny a uznávající kulturní pluralismus. K určité renesanci češství došlo i u amerických Čechů, které skrze své spolky pořádají pivní a koláčové slavnosti. Tyto aktivity jsou otevřeny i vlnám českých imigrantů druhé poloviny 20. století – tedy především politické imigraci. Jejich ambicí však nebylo pouze udržovat své češství, ale ze zahraničí posilovat český disent.

 Téměř ve stejné době, kdy probíhalo hromadné vystěhovalectví do USA, se Češi vydali hledat nové domovy na východ od habsburské monarchie – do Ruska. Carské Rusko, podobně jako Habsburská monarchie v 18. století, mělo zájem osídlit volná území. Představitelé českého národa tuto možnost upřednostňovali před cestou do Ameriky. Mysleli si, že se ve slovanském prostředí čeští emigranti si uchovají své češství. V 60. letech byly proto také učiněny dva marné pokusy, které měly obrátit vystěhovalecký proud na východ. Neúspěšní Čechoameričané i lidé čekající v Hamburku na loď se ovšem posléze pro osídlení Poamuří a Kavkazu nerozhodli. Do Ruska však směřoval vystěhovalecký proud přímo z českých zemí. Nejosidlovanějšími místy se stal Kavkaz, jižní Ukrajina a především Volyň. Právě ekonomická emigrace na Volyň se stala masovou. V prvé řadě byla dána politickou situací v oblasti. Po potlačeném polském povstání (1863) prodávala levně řada Poláků své usedlosti, protože se chtěla odstěhovat pryč. Zároveň carské úřady měly zájem početně oslabit polské obyvatelstvo na Volyni. O možnosti imigrace z Českých zemí také jednaly s představiteli českého národa (F. Palacký, F. L. Riegr). Časově pak nejsilnější proud emigrace na Volyň spadá do druhé poloviny 19. století a končí v prvé polovině let 80. Češi se zde usadili v 65 koloniích. Již od 70. let 19. století však byl na Čechy vyvíjen tlak, který měl oslabit jejich občanské vazby na výchozí stát. V roce 1870 přijali čeští imigranti ruské poddanství. V letech 80. pak ti, kteří si zde napříště chtěli kupovat půdu, museli konvertovat k pravoslavné církvi. Toto opatření odvedlo některé Čechy pryč z Ruska, a to především na území Bosny. V meziválečném období došlo k rozdělení Volyně mezi dva státy: mezi Polsko a Sovětský svaz. Na počátku druhé světové války se volyňští Češi opět ocitli spolu v  Sovětském svazu. Přes rusifikační tlaky carských úřadů, přes složitý politický vývoj území volyňští Češi udržovali kontakty s českou vlastí. V klíčových momentech českého národa se s osobním nasazením angažovali. Snad nejzřetelněji to dokázali vojáci – volyňští Češi v Svobodově armádě za druhé světové války. Přes opakovanou repatriaci Čechů z Volyně (po první a po druhé světové válce, po roce 1989) dodnes žijí na tomto území potomci českých imigrantů, kteří jsou si svých kořenů vědomi.

Doba 20. století již tolik nepřála hromadné imigraci, která by umožnila vytvoření tak kompaktních a relativně stabilních českých enkláv. Výjimkou jsou dvě české krajanské skupiny. Pro obě z nich byl klíčový vznik a existence Československa. Mladá republika, budovaná na demokratických principech, si kladla za cíl pečovat o své občany. V tomto směru také chtěla řešit nezaměstnanost a ekonomické problémy občanů. Na základě mezistátních dohod zajišťovala dočasnou pracovní příležitost v zahraničí. Takové dohody byly uzavřeny mimo jiné s Francií, která se po první světové válce vyrovnávala s nedostatkem pracovních sil.  Na jejich základě bylo organizováno hromadné najímání pracovníků do průmyslu, hornictví a zemědělství. Zatím co zemědělská imigrace žila roztroušeně, koncentrace průmyslových dělníků a horníků z Čech (z Československa) byla výrazná v departementech kolem Paříže a u severní hranice s Belgií a Německem. Počty imigrantů se vyvíjely s ohledem na hospodářský vývoj světa, do konce 20. let 20. století rostly, v době hospodářské krize se řada lidí vrátila do Československa. Protože se však většina pracujících z Československa domnívala, že si ve Francii vydělá peníze a vrátí se zpět do vlasti, nebyly tyto návraty pro nikoho překvapením. Zůstalo ale mnoho lidí, kteří se ve Francii usadili natrvalo. Pro ně zde byla nabídka českých krajanských spolků, které zakládala již po polovině 19. století individuální česká politická a hospodářská emigrace. V prostředí industriální společnosti, v každodenním pracovním a poté i přátelském kontaktu s Francouzy však bylo těžké udržet kontinuitu češství v takovém rozsahu, jak se to podařilo v zemědělských obcích jihovýchodní Evropy či na Volyni. Dnes jsou kořeny češství druhou, třetí a potažmo čtvrtou generaci imigrantů revokovány, znovu objevovány a upevňovány.

Druhou českou skupinou, která je spojena se vznikem Československa jsou Češi ve Vídni. Česká enkláva v hlavním městě habsburské monarchie vznikla samozřejmě daleko dříve. Po celé 19. století do Vídně směřovali Češi, kteří zde chtěli pracovat, studovat a účastnit se politického a kulturního života státu. Z významných osobností zde působily: Václav Hanka, Karel Klostermann Josef Svatopluk Machar, T.G.M, narodila se zde Božena Němcová. Tito Češi zde ale nebyli považováni za cizince. Byli plnoprávnými občany svého mnohonárodnostního státu. V tomto smyslu zde budovali množství institucí, které podporovaly jejich národní příslušnost a emancipační snahy. Až rozpad Rakouska-Uherska (1918) a vznik samostatného Rakouska způsobily, že se Češi stali cizinci, imigranty. Řada vídeňských Čechů proto také repatriovala Československa. Ti, kteří zůstali, navázali na svůj předchozí život. Nicméně postavení menšiny bez politických aspirací postupně omezoval zájem Čechů o spolkový život a tedy i oslaboval vědomí češství u následujících generací. Potomci českých dělníků, živnostníků, úředníků a intelektuálů bývalého Rakouska-Uherska značně asimilovali. Ovšem počty vídeňských Čechů ovlivňovala politická emigrace z let po roce 1948 a z let po roce 1968. Lidé těchto různých imigračních vln jen obtížně hledali cestu k vytvoření jednotné krajanské politiky. Jediným všem otevřeným spolkem byl Sokol. Až rok 1989 odstranil důvody existence odlišných politických proudů v krajanských spolcích vídeňských Čechů. Dnes krajanskou skupinu vídeňských Čechu tedy tvoří jak potomci Čechů z 19. století, pro něž je češství rodinnou tradicí, tak Češi, kteří se v Čechách narodili a dlouho zde žili.

Podobný osud jako vídeňské Čechy stihl opakovaně i Čechy na Slovensku.  Jak po roce 1939, tak po roce 1993, kdy se vždy Slovensko stalo samostatným státem, se Češi na Slovensku staly imigranty, cizinci. Přestože se jednalo především o intelektuály a odborníky, kteří měli posílit ekonomický rozvoj Slovenska, nevytvářeli Češi etnicky izolovanou skupinu. Kulturní a jazyková blízkost obou národů, nevedla k intenzivní krajanské činnosti Čechů na Slovensku. O stále udržovaném vědomí češství však svědčí různé akce, které manifestují účast slovenských Čechů na osudu České republiky. Posledním případem byly autobusy, které přivážely Čechy ze Slovenska do volebních místností. Slovenští Češi chtěli podpořit referendum o vstupu České republiky do Evropské unie.

Češi odcházeli z území českých zemí nejen do výše uváděných zemí. Lze s nadsázkou říci, že individuálně či ve skupinách hledali nový život prakticky ve všech státech a na všech kontinentech světa. Nezmíněny např. zůstaly: velká imigrace na území Bulharska v závěru 19. století, pracovní emigrace do těžkého průmyslu v Německu a Belgii v první polovině 20. století, ekonomická imigrace 30. lét 20. století do Brazílie, obchodní zástupci firem v 1. polovině 20. století, kteří působili v různých zemích v Africe a Asii, politická emigrace 2. poloviny 20. století do Austrálie atd.

Osud českých krajanů nebyl nikdy představitelům českého národa lhostejný. Již v 19. století udržovali čeští vlastenci kontakty se zahraničními Čechy, a to díky osobním vztahům i s pomocí krajanských spolků. Po vzniku Československa se zájem o krajany stal záležitostí ministerstva zahraničí, které v rámci své politiky poskytovalo prostředky na kulturní, vzdělávací, ekonomickou, a ba i humanitární pomoc lidem hlásícím se k českým kořenům. V rámci svých úkolů se také podílelo na organizování reemigrace a repatriace českých krajanů po druhé světové válce do pohraničí českých zemí a zajišťovalo repatriaci Čechů z bývalého Sovětského svazu po roce 1989.

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA