Jdi na obsah Jdi na menu
 


Němci

4. 4. 2008

Felix (19)

 Obrazek
„Chci se naučit česky.“

 

„Jsem Němec, narodil jsem se nedaleko Mnichova. Teď bydlím v Brně. Moji prarodiče jsou Němci ze Sudet. Pod Ještědem měli malou fabriku na výrobu stuh. Po válce se museli vystěhovat. Dodnes vzpomínají na Čechy jako na svůj domov, na to, jak hrávali hokej na jezeře. Dlouho se sem chtěli alespoň přijet podívat, ale nesměli. Teď už jsou staří a nemohou.  Tak alespoň chodíme do české restaurace, kde si mohou popovídat česky.“

 

„Doma jsem se česky neučil. Když jsem byl malý, žil jsem rok s rodiči ve Spojených státech. Předposlední ročník střední školy jsem studoval v Jihoafrické Republice, protože jsem chtěl poznat jinou, vzdálenou, kulturu. Teď jsem v ČR, abych poznal, odkud pocházím.“

 

Pracuji v Romském Muzeu. Vůči Romům jsem neměl žádné předsudky, žádného jsem nepotkal, než jsem přijel do Čech. Myslím, že jsou tady diskriminovaní. To neznamená, že jsme v Německu tolerantnější. My se podobně chováme k Turkům.

 

 

NĚMCI v ČR – krátká historie

Obrazek

Dávní předkové dnešních Němců a Čechů se potkávali od příchodu slovanských národů na území střední Evropy. Pojmy Němec a německý, s nimiž se v historických textech setkáváme od nejstarších dob českého písemnictví, ale v průběhu dějin nenesly vždy stejný význam, jaký jim přisuzujeme dnes. V různých dobách označovaly jinojazyčné cizince, poddané německého krále, německy mluvící osoby, obyvatele hlásící se k německé národnosti i občany Německa.

Ve 12. a 13. století příslušníci německých národů osidlovali málo obydlené pohraniční oblasti českých zemí. Ve velkém počtu se postupně usídlili také v Praze. Některé německé rody později získaly významné postavení a sehrály klíčovou roli při volbě rakouského vévody Ferdinanda I. Habsburského českým panovníkem. Začala tak téměř pětisetletá éra vlády Habsburků na českém trůně. Při upevňování jejich moci byla v 17. století němčina vyzdvižena na úroveň češtiny i v českých zemích, které se stávaly součástí habsburské říše, pozdějšího Rakouska-Uherska. Osobnosti a rody, jež se hlásily k němectví, tehdy v českých zemích zaujímaly často vyšší postavení než Češi a byly ekonomicky silnější.

 Hospodářský vliv si čeští Němci zachovali i po vzniku Československa, hodně ale ztratili na politickém vlivu. Tvořili přitom početně významnou část obyvatel nového státu: z přibližně 10 milionů občanů českých zemí byly více než 3 miliony Němců.

 Osudovým momentem pro vztahy Čechů a Němců se stalo období po roce 1938. Odtržení Sudet a jejich připojení k hitlerovské Německé říši, rozbití zbytku Československa a okupace českých zemí nacisty vedly po II. světové válce k připsání viny nejenom nacistickému režimu, ale všem Němcům. Za této situace a se souhlasem velmocí byli Němci z Československa po jeho obnovení nedobrovolně vystěhováni. Do roku 1950 ze tří miliónů Němců zbylo v zemi asi 160 tisíc osob, zejména především antifašistů a pro stát potřebných odborníků a jejich rodin. I na ně ale bylo v dalších letech pohlíženo jako na nespolehlivé osoby. Více než dvacet let se nesměli sdružovat na národnostním základě, neměli možnost se vzdělávat v mateřském jazyce, část z nich byla násilně z pohraničí vystěhována do vnitrozemí.

 Od 50. let byla v němčině přístupná jediná tiskovina pro širší okruh čtenářů. Kulturní život českých Němců oživoval jen německý soubor Vesnického divadla. Až v roce 1968 byli Němci v Československu uznáni jako národnostní menšina a vzniklo jejich kulturní sdružení, které působí dodnes. Další organizace vznikaly až po pádu komunistického režimu v roce 1989.

Mezitím se společenské a profesní rozvrstvení českých Němců změnilo jednostranněji, než ve zbytku společnosti. V předválečném Československu tvořili mnozí Němci vrstvu vedoucích pracovníků průmyslového sektoru. Ti, kteří v Československu zůstali po válce, byli zaměstnáni především v dělnických profesích a rostl mezi nimi podíl osob pouze se základním vzděláním.

 V roce 1991 se k německé národnosti přihlásilo 48 tisíc, o deset let později již jen 39 tisíc občanů České republiky. Žijí zejména v tradičních pohraničních oblastech. Možnost vzdělávání v německém jazyce zde – stejně jako v Praze - využívají i děti z českých rodin.

Aktivity spolků a sdružení občanů ČR německé národnosti se zaměřují zejména na oblasti kultury a vzdělávání. Kolem roku 2000 začaly silněji zaznívat požadavky na vydání či náhradu majetku zabaveného po roce 1945, na odškodnění za pracovní povinnost, násilné přesídlování a zavírání škol a za nemožnost vykonávat práci podle dosaženého vzdělání

 

NĚMCI na území ČR

Jakub Grygar

 

Němce z země pak vyplejte,

aniž koho potom mějte

v kterémkoli svém úřadě

aniž které vaší radě,

neb sú čeští vždycky hánce,

tupitelé, vrazi, zrádce,

leč jsú kteří zachovalí

a v zákoně božském stálí,

ty milujte jakožto bratřie.

(Prorok koruny české ku pánům českým o korunování krále uherského, kol. r. 1420)

 

Ohlédneme-li se za historií soužití Čechů a Němců, vyvstane před námi obraz neustálého vymezování. Úryvek z české poezie z 15. století, se zdá být toho dokladem. Nicméně současně s tímto tvrzením musíme jedním dechem uvést ještě následující:

1)       to, že se v historických textech setkáváme s označením „Němec“ nebo „německý“ již takřka od nejstarších dob českého písemnictví ještě neznamená, že by toto označení neslo v těchto dokumentech stejný význam, který mu přisuzujeme dnes, tedy jako označení příslušníků politického národa; a

2)       když mluvíme o vymezování, tak nemůžeme předpokládat, že by toto bylo jak na „české“ tak na „německé“ straně stejně silné, popř. že by v poltických diskusích plnilo stejnou funkci.

V každém případě se však zdá, že přítomnost nebo přímo již samotná existence Němců (ať již jim budeme rozumět jako cizincům, poddaným německého krále, obyvatelům některé z dnešních německých spolkových zemí, jejichž mateřštinou je němčina, osobám hlásícím se k německé národnosti nebo občanům Německa) sehrála a nadále hraje pro sebeporozumění Čechů důležitou úlohu. Christianizace českých zemí cyrilometodějskou misí vs. zavádění latinského ritu podporovaného církevně-politickou mocí z území dnešního Bavorska, slavení 28. září (den zavraždění pozdějšího českého patrona sv. Václava) jako dne české státnosti vs. zdůrazňování Václavova vazalství vůči Jindřichovi I., doloženého posláním příslovečných sto dvaceti volů do Bavor, interpretace teologicko-filosofického sporu na pražské univerzitě mezi univerzitními národy vyřešeného Dekretem kutnohorským (1409) jako sporu mezi Čechy a Němci stejně jako stejnou optikou viděné husitské hnutí, to jsou pouze některé příklady, které se stále čas od času objevují v politických diskusích a vytvářejí rámec našeho porozumění Němcům a němectví. Přestože o moderních politických národech můžeme mluvit až v souvislosti s národním obrozením, tedy od poloviny 19. století, sehrály tyto historické události v podobě dějinných příběhů pro sebepochopení Čechů klíčovou roli.

 

*

Formování německého národního uvědomění v Českých zemích nevznikalo z ničeho. Podobně jako čeští nacionalisté (což je jen jiný termín pro to, co si v souvislosti s vlastní skupinou nazýváme slovem vlastenci) i čeští Němci se při hledání vlastní identity v modernizující se Evropě dovolávali kulturního dědictví. Předpokládat, že nebylo na co navazovat je stejně tak mylné jako automaticky spojovat český národ s venkovskou kulturou a německý s kulturou měšťanskou nebo vysokou. Asociace a stereotypy, které jsme si na základě ideologických politických deklarací nacionalizujících elit osvojili jsou příliš zjednodušující a účelové, než aby mohly postihnout celou šíři sociálního dění. To, co bývá v souvislosti se situací Čechů  před jejich „probuzením“ (rozuměj ustanovením jako politického národa) popisováno jako „poněmčení“ je přesnější nazývat „převrstvením“ (sociálním, ekonomickým i mocenským), tedy důsledkem nerovnoměrného modernizačního vývoje v Evropě, a ty, o nichž bezproblémově mluvíme jako o Němcích musíme, ostatně stejně jako Čechy, vždy vnímat v jejich širším kontextu: Němce jako ty „sudetské“, nebo ty „měšťany z dnešního vnitrozemí“, nebo / a ty „rakouské“, „zemské“ (tedy české, moravské a slezské) nebo, později, ty „německé“. Dnešní bipolarita český – německý je zkrátka výsledkem (jakkoli ne kauzálním a lineárním – tato optika je sem vnášena až pozdější dobově podmíněnou perspektivou!) složitého vývoje, na jehož začátku stála pozvánka Františku Palackému k účasti na Frankfurtském národním sněmu, a jehož tragickým vyvrcholením byla událost jedněmi nazývaná jako „odsun“, druhými pak jako „vyhnání“ Němců za hranice Československa.

 

*

České dějiny přestaly být dějinami Němců v okamžiku, kdy je Palacký začal psát ne jako Dějiny zemí koruny české, ale jako Dějiny národa Českého v Čechách a na Moravě.

Uvažovat o historii Němců v Českých zemích se zdá být stejně ošemetné, jako psát české národní dějiny. Chceme-li upozornit na vzájemnou propletenost a závislost mnoha kultur a jejich nositelů v Československu (a nyní v České republice), neměli bychom spíše místo tematizace jednotlivých národností, „národních kultur“ a „národních dějin“ hledat takové rámce vyprávění dějinných příběhů, které jsou schopny tuto mnohohlasnost zprostředkovat? Samotná nacionalizace optiky našeho pohledu totiž, zdá se, zprostředkování této plurality brání, než aby pro něj byla nosná. A tak i dějinám českých Němců a jejich českách sousedů by mělo být rozuměno spíše jako regionálním dějinám než jako dějinám národního společenství.

 

*

Sociální skladba Čechů a Němců v Českých zemích za Rakouska Uherska ukazuje, že ti, kteří se hlásili k němectví nebo byli jinými s ním spojováni, zaujímali v poměrném zastoupení vyšší statusové a ekonomické pozice než Češi. Tento svůj ekonomický vliv si zachovávají Čeští Němci i po vzniku Československa, ale o značnou část toho politického přišli. Jejich identifikace s novým státem nebyla jednoduchá a prošla složitým vývojem majícím celou škálu poloh: od jeho odmítání a touze zůstat součástí Rakouska (snad nejvýrazněji vyjádřeného v roce 19.... během pokusu připojit Sudety k Rakousku), přes akceptaci nové situace a snaze zapojit se do československého politického života, až po volání po připojení k německé Říši v předvečer II. světové války. Ovšem tak jako nemůžeme předpokládat, že by někdo na základě své národnosti automaticky podporoval politiku těch, kteří se prohlašují za reprezentanty a mluvčí toho kterého národa, nemůžeme ani automaticky a jednoduše spojovat české Němce s podporou Henlainovy Sudetoněmecké strany a s podporou nacismu. Tento „nacionalizující model“ vnímání, snaha interpretovat společenské dění pouze v rámci národnostních kategorií je ostatně pro obecné vnímání česko-německého soužití příznačné. A tak zatímco se například u poltické reprezentace sudetských Němců často setkáváme s interpretací připojení bývalého československého území ke státu s nacistickou diktaturou jako připojení k „německému“ státu, Češi až příliš často hodnotí nacistické zločiny jako zločiny „německé“. Dost často se tak opomíjí, že např. z řad českých Němců bylo v období října až prosince 1938 posláno 2 500 osob do koncentračního tábora v Dachau, počet obětí zatýkání a násilného stěhování dosáhnul 20 000 a číslo 30 000 představuje počet sudetoněmeckých uprchlíků.

 

V obecném historickém povědomí Čechů i odsunutých/vyhnaných sudetských Němců je tragická minulost vzájemného soužití stále až příliš často interpretována na základě „protichůdných“ hodnocení, kdy:

 

·         vznik Československa v roce 1918 představuje vyvrcholení českého národně-uvědomovacího procesu a úsilí českého národa o vlastní stát

vs:

·         rok 1918 představuje počátek národního útlaku a nesvobody Němců (stejně jako Poláků, Maďarů, Slováků,..) na území Československa

 

kdy:

·         meziválečné Československo bylo demokratickým státem garantujícím rovné politické zastoupení všem svým občanům

vs.

·         o demokratičnosti nemohla být ani řeč, protože Československo bylo vytvořeno jako fiktivní národní stát opírající se o historicky neudržitelnou ideu Československého národa

 

kdy

·         Mnichovská dohoda byla zradou Československa ze strany neloajálních sudetských Němců, Francie a Británie,

vs

·         Mnichovská dohoda byla revizí chybného rozhodnutí mírové konference po I. sv. válce a důsledkem nemoudré politiky československých vlád během první politiky

 

kdy

·         Bývalí českoslovenští občané německé národnosti nesli vinu na utrpení a ztrátách českého obyvatelstva během politiky nacistického Německa

vs

·         Sudetští němci se stali obětí hitlerovského Německa, protože v Mnichově se rozhodovalo stejně jako v případě Čechů i bez jejich spoluúčasti a za zřízení Protektorátu Čech a Moravy a jeho administrativu nenesou sudetští Němci žádnou odpovědnost,

 

kdy

·         Odsun Němců z Československa byl po předchozích zkušenostech historickou nutností a došlo k němu na základě rozhodnutí mocností na Postupimské konferenci,

vs.

·         vyhnání tří miliónů lidí byl jen další výraz tradiční české nenávisti vůči Němcům.

(Hahnová)

 

 *

Vztahy Československého státu vůči českým Němcům po 2. světové válce byly určovány jednak interpretací podílu českých Němců na rozbití první republiky a událostí, které následovaly po připojení českého pohraničí k nacistickému Německu, jednak zde výraznou roli hrála probíhající studená válka a vztahy SSSR ke Spolkové republice Německo. Politika československých úřadů, resp. KSČ byla v těchto otázkách, s výjimkou krátkého období Pražského jara a snad ještě období tzv. perestrojky na konci 80. let, závislá na politice Moskvy.

 

Když 8. května 1945 skončila 2 světová válka, bylo všem jasné, kdo byl za doposud nevídanou zkušenost s takto rozsáhlým ozbrojeným konfliktem a s vyvražďováním celých národů zodpovědný: Adolf Hitler a jím v Německu nastolený nacistický režim, v širším ohledu však před celou Evropou nesli zodpovědnost i všichni Němci. Tato představa se promítla i do závěrů Postupimské konference (17. 7. – 2. 8. 1945), podle nichž měly být z Československa – stejně jako z Polska a Maďarska – německé obyvatelstvo vystěhováno. Dominující představu národního kolektivu jako oběti nacistického (německého) útlaku a bezpráví na úkor vnímání bezpráví na úkor individuálním osobám nebo různým skupinám výstižně vyjádřil tehdejší československý prezident Edvard Beneš:

„Jsem šťasten, že došlo k novému rozhodnutí, že za válku jsou odpovědni nejenom vůdcové, ale že jsou za zločiny války odpovědny celé národy … přiznaná kolektivní vina nám umožnila jinou velkou věc, odsunout Němce a zdůvodnit odsun morálně poukazem, že všechen německý lid usedlý pod Sudetami je lidem viníků a že máme plné právo, abychom ho pro příští časy vystěhovali z naší země.“ (Edvard Beneš, parlamentní debata o retribuci 10. Června 1947, cit. dle Staněk 1993: 55)

 

Na „bezprostřední následky vyhnání“ zemřelo přibližně 19 tisíc osob, přičemž „vysloveně násilnou smrtí“ zahynulo asi 5 500 osob. Připočteme-li všechny ty, kteří již mimo čs. území „zemřeli v důsledku vyhnání předčasně“ dojdeme k počtu až 250 000 osob (Staněk 1993: 93).

 

Celkový počet osob, které samy opustily zemi, tedy mimo tzv. „divoký“ a „organizovaný“ odsun, nebo které byly z Československa vysídleny, je těžké přesně určit. Historikové se ve svých odhadech pohybují kolem počtu 2 500 000 osob, které takto do jara 1947 opustili Československo. Další tisícům osob bylo v rámci tzv. slučování rodin později umožněno vystěhovat se do NSR nebo NDR.

 

Na převážnou část Němců, kteří se v prvních poválečných letech zdržovali na území ČSR, bylo pohlíženo jako na „státně nespolehlivé osoby“, čeští Němci pobývající na území Československa neměli ani státní občanství (podle čs. úřadů o něj přišli v okamžiku, kdy se prostřednictvím podpory Henlainovy Sudetoněmecké strany přihlásili k Hitlerovu Německu).

 

„Velké očistné dílo“, jak se vyjádřilo dobové Rudé právo, které se začalo realizovat hned v prvních dnech po skončení války, se promítlo i do Komunistické ústavy z 9. května 1948, která upustila od myšlenky, že by stát měl garantovat kolektivní práva národnostních menšin. To, jakým způsobem se měly československé úřady chovat k Němcům, dle dobové terminologie k „příslušníkům neslovanských národností“, nebylo až do 50. let zákonně upraveno a politika úřadů se děla v rámci direktiv stranického aparátu. Pokud bychom však hledali pojem, který by nejlépe charakterizoval politiku prováděnou KSČ vůči v Československu „zbylým“ Němcům až do konce 60. let, byla by to jednoznačně „asimilace“. Tato asimilační politika v podstatě znamenala

-          neuznání kolektivních práv (možnost slučovat se na základě vlastní národnosti byla uznána až v r. 1969);

-          přemisťování Němců z českého pohraničí do vnitrozemí (tyto opatření se dotkly cca 10 tisíců osob);

-          neumožnění uspokojivě se vzdělávat ve vlastním mateřském jazyce.

 

Budování socialismu však byla vážná věc a žádala si plné nasazení všech obyvatel Československa, a tedy i zdejších Němců. Klement Gottwald tak na zasedání ÚV KSČ v únoru 1950 prohlašuje, že „není Němec jako Němec“ a čeští Němci jsou vyzváni k přiložení ruky k dílu. Podle směrnic KSČ k tomu však nemělo docházet na základě národnostní skupinové příslušnosti, ale každý sám za sebe, jako uvědomělý občané. Němci se měli „sžívat s českým lidem“ a osvojit si „vřelý vztah k [české] národní kultuře a [českým] národním dějinám“.

 

Zákon z 24. dubna 1953, č.34 Sb, který s platností od 7.května uděloval kolektivně čs. státní občanství všem Němcům, kteří měli stálé bydliště na území Československa a kteří jej doposud nezískali. Tato akce se u v čs. žijících němců nesetkala s přílišným nadšením. Jednak zde byla příčinou nechuť ztotožnit se s českou, vůči Němcům stále nepřátelsky naladěnou společností, se socialistickým státem a s řadou s tím spojených povinností (např. nástup vojenské služby), dále obdržení čs. státního občanství české Němce vzdalovalo možnosti vystěhovat se na Západ v rámci stále méně udělovaných povolení ke slučování rodin.

Navíc si musíme uvědomit, že podle práva platného v SRN byly osoby německé národnosti v ČSR na základě různých „naturalizačních aktů“ prováděných od listopadu 1938 po celou dobu okupace, občany SRN (Staněk 110).

 

*

Menšinový tisk, v tomto případě německo jazyčný, byl podobně jako ostatní tištěná produkce zcela podřízena ideologii KSČ. První německé periodikum po osvobození v r. 1945 - od r. 1951 vycházející Aufabau und Frieden – však pro české Němce nebyl jen „ideologickým nástrojem komunistické strany“, ale poskytoval možnost pravidelného kontaktu s tištěným slovem v národním jazyce. Vedle tohoto listu se objevovaly ještě další tituly, ty však byly cíleny buď na omezený okruh čtenářů (např. závodní periodika pro německé dělníky) nebo čtenářům žijícím za hranicemi Československa. Kulturní život českých Němců v 50. letech pozvolna ožíval i díky aktivitám v r. 1954 zřízené zájezdové scéně německého souboru Vesnického divadla – Prager deutsche Wanderbühne).

 

Pokud byla někde v průběhu 50. let uplatňována dvojjazyčnost (např. ve vysílání závodního nebo místního rozhlasu) neznamenalo to ještě, že bylo používání němčiny na veřejnosti přijímáno s porozuměním, používání němčiny zůstávalo omezeno především na rodinné prostředí. Používání němčiny na úřadech bylo závislé na místních podmínkách, možnost používání mateřského jazyka při soudech bylo právně zaručeno.

 

Obecně: používání němčiny pouze doma, navíc především v lokálních dialektech, možnost základního nebo středoškolského vzdělávání v němčině prakticky neexistovala.

 

Ke zvýšení ideologického působení na Němce dochází vždy před volbami do Národních výborů. V nové socialistické ústavě z r. 1960 jsme se mohli dočíst, že „občanům maďarské, ukrajinské a polské národnosti zabezpečuje stát všechny možnosti a prostředky ke vzdělání ve vlastním jazyce a ke kulturnímu rozvoji“. O Němcích, k nimž se v té době hlásilo přes 140 tisíc osob ani slovo.

 

V důsledku šíření „internacionalistické ideologie“ se podmínky českých Němců v 50. letech mění. Tento pozvolný vývoj kuliminuje v souvislosti s reformami společenského a politického života v letech 1968 a 1969, kdy je upuštěno od asimilační politiky a čeští Němci jsou uznáni za „etnickou menšinu a státotvorný subjekt“.

 

Národnostní otázka se dostává do popředí v souvislosti s Pražským jarem. Za německou menšinu, která v té době stále ještě postrádá svou vlastní kulturní organizaci, mluví především redakce týdeníku Volkszeitung, později, v r. 1968, přejmenovaného na Prager Volkszeitung. Výsledkem nové národnostní politiky v Československu bylo uznání německé menšiny za státotvorný subjekt na základě zákona z 27.října 1968, č.144Sb. a schválení stanov nově vzniklé německé organizace Kulturverband der Bürger deutscher Nationalität der ČSSR (Kulturní sdružení občanů ČSSR německé národnosti - KSONN) federálním ministerstvem vnitra v dubnu 1969. V období tzv. normalizace a později v 80.letech představoval Kulturverband jak prostředí, které umožňovalo veřejně identifikovat se s němectvím a alespoň částečně uspokojovat některé kulturní potřeby českých Němců, na druhou stranu byl také Kulturverband nástrojem ideologické indoktrinace.

 

*

Pád železné opony v roce 1989 a změna politických režimů v zemích bývalého sovětského bloku znamenal i zásadní obrat jak v česko-německých vztazích, tak ve vztazích Československa, resp. České republiky k jejím občanům hlásícím se k německé národnosti.

 

Ochranu práv a podporu německé menšiny zajišťuje vzájemná smlouva uzavřená mezi ČSFR a SRN v rove 1992. Závazek podpory příslušníků německé menšiny (stejně jako osob českého původu žijících v Německu) je obsažen i v Česko-německé deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z ledna 1997.

 

Vedle již zmiňovaného Kulturního sdružení začlo v ČR působit i Landersversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien (Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku). Každé z těchto sdružení má řadu regionálních organizací s různým stupněm autonomie.

Možnost sdružovat se do kulturních a politických svazů znamenala pro české Němce i novou šanci nechat zaznít svůj hlas a vyjádřit se k otázkám, které vnímají jako problematické.  Mezi problémy, na které upozorňuje Shromáždění Němců, patří požadavky spojené s odškodněním příslušníků německé menšiny (2001):

- požadavek, aby obě komory Parlamentu České republiky přijaly usnesení, že prezidentské dekrety č. 12/1945 Sb., č. 33/1945 Sb., č. 71/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. pozbývají pro občany německé národnosti žijící v České republice platnosti;

·         požadavek navrácení majetku, který byl občanům německé národnosti zkonfiskován, popř. poskytnutí finanční náhrady;

·         odškodnění za pracovní povinnost, která se vztahovala na všechny osoby německé národnosti, ve sběrných, internačních nebo pracovních táborech;

·         navrácení vázaných vkladů příslušníků německé menšiny, odškodnění za újmy způsobené násilným přesídlením; odškodnění za znemožnění občanům německé národnosti užívat tituly a vykonávat práci, odpovídající jejich vzdělání.

·         těchto požadavcích jednal petiční výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, aby doporučil, aby zástupci německé národnostní menšiny své požadavky upřesnili. Pro názorové neshody mezi jednotlivými členy Shromáždění Němců však již materiál nebyl znovu podán.

 

V dalších podnětech vznesených Shromážděním Němců vůči českému státu se opětovně objevují požadavky týkající se:

-          možnosti zmírnění křivd v důsledku konfiskace majetku,

-          otevření otázky ztížení přístupu ke vzdělání (jeho odepření) v poválečných letech,

-          výuky němčiny jako mateřského jazyka,

-          upozornění na diskriminaci v oblasti důchodového zabezpečení, nezapočtená doba při výpočtu důchodu,

-          připomenutí újmy způsobené strháváním mimořádných 20% srážek z platu.

-          požadavek započítání veškeré odpracované doby při výpočtu starobního důchodu,

-          požadavek přezkoumání případů neoprávněné konfiskace majetku,

-          zmírnění křivd vydáním majetku ve vlastnictví státu; v ostatních případech finanční náhrada, včetně možnosti odškodnění potomků oprávněných osob.

*

Ze tří miliónů československých občanů hlásících se k německé národnosti při vzniku republiky v roce 1918 se jejich po odsunu/vyhnání jejich počet snížil na 160 tisíc v roce 1950 a při posledním sčítání lidu v roce 2001 se k německé národnosti přihlásilo 39 tisíc osob. Pro představu: v celkové demografické skladbě České republiky to představuje 0,4% obyvatel. Deklarace národnosti je do značné míry arbitrární a údaje, které nám tyto čísla přináší jsou zkreslené již samotnou povahou těchto identifikačních kategorií: hranice, které vytyčují, jsou mnohdy příliš ostré a jednoznačné, než aby jimi vytyčené členění mohlo postihnout celou pestrost sociálního dění. Vedle národnosti jsou tak při sčítání lidu kladeny dotazy i na mateřský jazyk. Tady němčinu jako mateřský jazyk uvedlo při sčítání lidu v roce 2001 celkem 41 tisíc osob a současně češtinu a němčinu, tj. zápis dvou mateřských jazyků, uvedlo 11 tisíc osob.

 

Tento dramatický pokles počtu českých Němců se odrazil i v jejich socioprofesní skladbě. Zatímco před II. sv. válkou byli, především z důvodu geografického rozmístění průmyslových center v ČSR, oproti Čechům častěji zaměstnáni v průmyslu jako vedoucí a odborní pracovníci, po odsunu/vyhnání se situace mění a ti, kteří v Československu zůstávají, jsou zaměstnáni především v dělnických profesích. To se odráží i v jejich vzdělanostní skladbě, kdy jsou silně zastoupeny osoby pouze se základním vzděláním. Nakolik jsou tyto změny dány autoreprodukcí sociálních vrstev a nakolik jsou produktem cílené politiky československého státu vůči německé národnostní menšině je předmětem diskuse.

 

Čeští občané hlásící se k německé národnosti převážně obývají příhraniční regiony severozápadních Čech a Slezska (Ústecký kraj - 9 174 osoby, Karlovarský kraj - 8 701 osoba, Moravskoslezský - 4 377 osob, Liberecký - 3 618 osob), v ostatních krajích ČR jsou zastoupeni  v menším počtu (Královéhradecký - 2 536 osob, Plzeňský - 1 979 osob a Olomoucký kraj - 1 704 osoby, Praha - 1 666 osob, Středočeský kraj - 1 063 osoby, Jihomoravský kraj - 976 osob).

 

Jako všechna čísla vztahující se k popisu a analýze sociální reality, i tato jsou především orientační. V důsledku historických událostí a časté stigmatizaci Němců v českých politických debatách  je pravděpodobné, že  pro spoustu osob může otevřené přihlášení se  k němectví představovat problém. Celá situace českých občanů hlásících se k německé národnosti vynikne ještě o to více, zvážíme-li míru pozornosti, která je jim věnována. Pomineme-li politické debaty vztahující se k událostem souvisejících s druhou světovou válkou, zjišťujeme – v porovnání se situací jiných „tradičních“ národnostních menšin – takřka naprostou absenci odborných sociologických nebo antropologických prací, které by se českými Němci zabývaly. To z českých Němců činí jakousi „neviditelnou menšinu“.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA