Jdi na obsah Jdi na menu
 


Slováci

4. 4. 2008

Ivana (14)

Obrazek

„Z mého pohledu je jiné normální, takže mi nic nepřijde divné.“

 

„Slovenština je mojí mateřštinou, ale se sestrami většinou mluvíme anglicky. Čeština se mi nelíbí, protože je těžká. Navíc je slovenštině velmi podobná. Někdy nevím, jestli to, co chci říct, je slovensky nebo česky.“

 

„Chodím do mezinárodní školy. Vyrůstala jsem s cizinci, takže jsem dlouho nevěděla, že rasismus vůbec existuje. Nikdy jsem ho vlastně nepochopila. Například, když jsme jely s kamarádkami Ruskami autobusem, takoví staří lidé na nás začali křičet, že jsme pitomí komunističtí Rusové, ať táhneme zpátky do Ruska. Prostě nám začali sprostě nadávat. A někdy i plivou. Taky mám kamarády z Jižní Koreje. A malí kluci si často natahují oči, aby je měli šikmé, a smějí se, že jsou Číňané. Někdy mě to naštve, ale snažím se řídit heslem: Oko za oko dělá celý svět slepý.

Snad se to bude zlepšovat, když je teďka globalizace. Lidé se hodně stěhují, už to není tak nezvyklé, že jsou tady cizinci.“

 

 

SLOVÁCI – krátká historie

 Obrazek

„Když jsem se učila česky, nejvíc problémů mi dělalo to, jak je čeština slovenštině podobná.“ (Ivana)

 

Česko i Slovensko byly před první světovou válkou součástí Rakousko-Uherska. Přes rozdílnou historii byli Češi a SLOVÁCI prohlášeni za československý národ a v roce 1918 vytvořili společný stát – Československo. V období druhé světové války se protektorát Čechy a Morava stal součástí Německé říše a Slovenský stát německým vazalem. Ve společném státě žili Češi a Slováci znovu v letech 1945-1992.

 

Po odsunu Němců přicházejí do vylidněného pohraničí od konce 40. let noví obyvatelé. Mnozí jsou ze Slovenska. Žení se a vdávají, jejich děti se narodí v Čechách. V Praze nacházejí práci v průmyslu i ve státních institucích.

 

V Čechách i zestárnou. Mnozí zachovávají tradice, které si přinesli z domova. Kvůli rozptýlenému osídlení, působení v různých profesích, častému stěhování a návratům na Slovensko, díky postavení slovenštiny jako státního jazyka, netvořili Slováci v českých zemích nikdy uzavřenou národnostní skupinu.

 

Mnozí se snaží uchovat jazyk a národní povědomí ve spolcích a kulturních institucích. Po roce 1993, kdy slovenština v ČR přestává být státním jazykem, už není slyšet každý den z rádia ani televize. Pro mladé Čechy, na rozdíl od jejich rodičů, se slovenština stává cizím jazykem stejně jako polština nebo ruština.

 

Po rozdělení Československa roku 1993 si zvolilo za svůj domov Českou republiku mnoho Slováků.

Slovenština se začíná znovu vyučovat až roku 2004 po vstupu ČR do EU. Předchozí pokusy skončily pro nezájem rodičů neúspěchem.

 

 

K HISTORII SLOVÁKŮ V ČESKÝCH ZEMÍCH

Helena Nosková

 

                Slováci žili na území dnešním České republiky takřka od nepaměti. Mnozí z nich se významně zapsali do historie  českých zemí - 16. až 19. století jako vzdělanci. Rektoři městských škol i Univerzity Karlovy. Nebyli pouze Slováky ale Evropany. Tak je vnímala i česká společnost.

                Až 19. století vneslo do vztahů mezi Čechy a Slováky pojem národnost. Slováci se stali na dlouhou dobu buď jednou z větví ideově a politicky konstruovaného československého národa, anebo Slováky s vlastním slovenským jazykem a slovenskou národností.

                 K zásadním datům v historii Slováků v Čechách do roku 1918 patří léta 1882 a 1896. K roku 1882 se váže vznik DETVANu ‑ akademického spolku slovenských studentů v Praze.

                Rok 1896 je rokem vzniku Českoslovanské jednoty ‑ organizace, která se stala hlavní institucí pro česko‑slovenské vztahy do první světové války. V řadách "detvanců" se objevují mnohé slovenské osobnosti, které později představovaly klíčové postavy česko‑slovenského historického kontextu, např. Vavro Šrobár, Milan Rastislav Štefánik a další.

Činnost Čs. jednoty v Rakousko-Uhersku se zaměřila na konkrétní pomoc Slovákům při přijímání slovenské mládeže na české školy ‑ od učňů a studentů gymnázií a vyšších škol až k vysokoškolským posluchačům, včetně finanční podpory.

 Čs. jednota vytvořila své pobočky i v mnoha dalších městech Čech a Moravy (Plzeň, Hradec Králové, Brno ad.). Přijímání slovenských studentů a učňů bylo pak nejintenzivnější v bezprostřední blízkosti Slovenska na slovensko‑moravském pomezí (Uherské Hradiště, Hodonín, Kroměříž). O vzniku jakékoliv menšiny však v rámci soustátí Rakouska - Uherska nelze hovořit.

                Přijímání slovenských studentů na české školy představuje hlavní kapitolu v přítomnosti Slováků v Čechách před rokem 1918. Přítomnost Slováků v Čechách do vzniku Československa byla dána potřebou vzdělávání, nebyla trvalá a nemohla vykazovat kvantitativní výsledky. Docházelo zde však ke kvalitativnímu ovlivnění budoucí slovenské inteligence českým prostředím, což je pro pochopení česko‑slovenského vztahu nespornou a neopominutelnou skutečností, protože tato inteligence v dalších letech reprezentovala slovenský národ.

 

II.

                Zvláštní roli při vytváření netypické slovenské národnostní menšiny  v  dnešní ČR sehrál vznik  společného států  Čechů a Slováků. 28. října 1918 vznikla Československá republika. Ze státotvorného úsilí politiků vznikla idea československého národa, ve smyslu uměle vytvořeného politického národa, jenž se měl stát protiváhou početných národnostních menšin žijících na území Československa. Češi a Slováci vsadili na svoji etnickou příbuznost, bez ohledu na předchozí rozdílný historický vývin obou národů. Stali se na dobu 20 let československým národem.

 Mnoho Čechů odešlo na Slovensko a mnoho Slováků přicházelo do Čech. Slovenští studenti a studentky opět studovali v Čechách a na Moravě. Slováci působili v ústředních institucích v Praze i v dalších městech. Každým rokem přicházelo mnoho Slováků a Slovenek na sezónní zemědělské práce i do průmyslu, zejména stavebního. Někteří zůstali natrvalo. V českých zemích v letech první republiky žilo podle sčítání z roku 1930 44 000 Slováků. Žili zde slovenští spisovatelé, básnící a malíři, hlavně v Praze. Slováci zde žili vlastním kulturním životem, nikoliv však menšinovým.

                  Péčí básníka Jána Smreka vycházel v Praze časopis ELÁN. V meziválečných letech dokumentoval život slovenských intelektuálů a umělců v Praze.

     Slovenská republika a protektorát Čech a Moravy neznamenaly v letech 1939‑1944 konec příchodu Slováků na sezónní práce. Jejich příliv zahrnul i slovenské dělníky a dělnice, kteří v odtrženém pohraničí českých zemí plnili svoji pracovní povinnost vůči "říši" v průmyslových závodech.

 

 

III.

                 Po obnovení Československa se léta 1945‑1950 stala obdobím hlavního přílivu Slováků do Čech. Slováky lákalo zemědělské osídlování pohraničí vyvolané odsunem německého obyvatelstva i práce v průmyslu. Na konci roku 1945 žilo v českých zemích již 110 000 Slováků. Ani tito Slováci však nebyli národnostní menšinou. Byli jedním ze dvou státotvorných národů, tzn. na území Čech a Moravy neměli až do roku 1993 žádná menšinová práva.

V následujících letech 1946‑1947 nejvíce Slováků přicházelo z území zničených válkou (východní Slovensko) v rámci pomoci československé vlády Slovensku, včetně dalších slovenských zájemců.

Na výzvy vlády se vraceli také krajané z ciziny. Slováci z Rumunska, Maďarska, Francie, Belgie, Německa, Rakouska a Zakarpatské Ukrajiny se usídlovali v českých zemích, i když původně směřovali na Slovensko. Nedostatek zemědělské půdy, bydlení, pracovních příležitostí je postupně přiváděl do pohraničí i dalších regionů českých zemí. Počet slovenských reemigrantů ze zahraničí usídlujících se v českých zemích dosáhl asi 60 000 osob. Výrazně zvýšil procento obyvatel slovenské národnosti v obcích jižních Čech ‑ zejména v tehdejších okresech Český Krumlov, Prachatice, Kaplice, České Budějovice, Jindřichův Hradec; v západních Čechách v okrese Sokolov, Aš, Cheb, Karlovy Vary, Mariánské Lázne, Tachov; v severních Čechách v okresech Ústí nad Labem, Most, Chomutov; na severní Moravě v okresech Jeseník, Bruntál, Krnov, Rýmařov a Šumperk.

V letech 1945‑1950 vzrostl také počet Slováků v Praze, kde pracovali v centrálních institucích, v úřadech i v průmyslu; v Ostravě, kam přicházeli pracovat do dolů a do dalších průmyslových odvětví. Vzrostl i v dalších městech, která rovněž potřebovala pracovní síly pro dvouletý a I. pětiletý plán.

 V roce 1950 žilo v českých zemích 258 000 obyvatel slovenské národnosti. Odliv doplňoval příliv daný doosídlováním pohraničí v letech 1953‑1958 a přednostním náborem pracovních sil pro stavby pětiletek. Stabilnější složkou českých a moravských regionů se stali slovenští reemigranti z Rumunska, Maďarska, Podkarpatské Rusi, Francie.

                V letech 1945‑1958 vznikl v českých zemích základ pro mnohotvarou třistatisícovou slovenskou menšinu, která však nebyla chápána jako menšina. Žila na území svého státu, ale v jiném etnickém společenství. Její nesourodost co do původu (Slováci ze Slovenska, reemigranti ze zahraničí), socioprofesního rozvrstvení, nekompaktnosti osídlení, časté migrace zpět na Slovensko i mezi regiony v českých zemích, ale také etnicky příbuzné společenství českých a moravských regionů způsobily, že slovenská diasporická lokální společenství nezachovala ani místní odbory Matice Slovenské založené péčí Matice slovenské v roce 1947. Také politická situace a tlak KSČ přispěly k tomu, že do roku 1953 zanikly i poslední z nich včleněním do masových organizací Národní frontu.  Slováci zůstali čitelní pouze jako kulturní minority krajanů ze zahraničí v různých regionech.

 

IV.

                Podle sčítání lidu žilo v českých zemích v roce 1961 275 995 Slováků. V Karviné, kde žilo vyšší procento Slováků, založilo ministerstvo školství základní školu se slovenským vyučovacím jazykem, kterou navštěvují slovenské děti v ztenčené míře i v současnosti

                Po vzniku federace v letech 1969‑1970 vzrostl počet slovenského obyvatelstva v důsledku přílivu Slováků do federálních institucí, ale i další migrací na 320 998 osob, v roce 1980 na 359 370 osob, v Praze pak na 19 851 obyvatel slovenské národnosti. Pokus o založení pražské slovenské základní školy však skončil neúspěšně pro nezájem slovenských rodičů i dětí. V roce 1985 byl v Praze otevřen Dům slovenské kultury (DSK). Pod jeho střechou pracoval také Klub slovenské kultury, který vznikl v roce 1977 z MOMS v Praze. Nesdružoval příslušníky slovenské národnostní menšiny, ale příznivce slovenské kultury z řad místních Slováků i Čechů.

                Změny mezi Slováky v českých zemích nastaly po roce 1989, s demokratizací společnosti a s přípravou rozdělení státu do dvou nezávislých republik. Část Slováků se vrátila na Slovensko. Jiní emigrovali do České republiky. Změny vyvolaly založení slovenských občanských sdružení. V Praze vznikla Demokratická aliancia Slovákov  (DAS), Zväz Slovákov  v ČR a další již výše citované spolky. V Praze již 25 let pracuje Klub slovenské kultury v ČR (KSK).

                V roce 1994 se Slováci v České republice se stali oficiální národnostní menšinou s počtem 315 000, v Praze dosahujícím asi 24 000 osob. Přes impozantní počet i činnost slovenských sdružení však opakovaně ztroskotal pokus o založení slovenského Gymnázia Milana Rastislava Štefánika v Praze pro nezájem slovenských rodičů a dětí o tento typ menšinové národnostní školy.

                Při Katedře slavistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze vznikl v roce 1994 kabinet slovakistiky, odborné pedagogické a badatelské pracoviště, jenž respektuje specifičnost slovenské problematiky v českém prostředí rozdělením do tří částí - slovenský jazyk, slovenská literatura a slovenské dějiny.

                Podle sčítání lidu z roku 2001 žije v České republice asi 180 000 obyvatel slovenské národnosti. Nejpočetnější slovenské minority žijí v Praze, Ostravě, Brně, Karviné, Olomouci, Karlových Varech, Chebu, Tachově, Plzni, Prachaticích i v dalších městech.  

                Dění slovenské minority po roce 1993 se odehrává v prostředí občanských sdružení: Klubu slovenské kultury,  Folklórního sdružení LIMBORA, Demokratické aliance Slováků v ČR, Zväzu Slovákov v ČR,   Obce Slováků v ČR,  Slovensko-českého klubu v ČR a několika dalších  zájmových sdružení.         

Známým slovenským občanským sdružením je LIMBORA, folklorní soubor, který založili slovenští vysokoškoláci v roce 1986 v Praze, a původně pracoval při Domu slovenské kultury v Praze. LIMBORA  a dětský soubor Limborka představují slovenský folklór nejen v České republice, ale i v zahraničí.

                Demokratická aliance Slováků v ČR se věnuje převážně nakladatelské činnosti a je spoluvydavatelem a zakladatelem měsíčníku SLOVENSKÉ LISTY,  nyní  t.j. od přelomu století , měsíčníku s názvem LISTY 2000 - 2002....

                Dalším slovenským občanským sdružením je spolek slovenských vysokoškoláků v ČR DETVAN, který je pokračovatelem tradic z 19. století.

                Na slovenské publikace a periodika v ČR finančně přispívá vláda České republiky prostřednictvím Rady pro národnosti, Ministerstvo kultury a hlavní město Praha. Slovenské publikace vydává

Klub slovenské kultury v ČR, Slovensko-český klub v ČR v edici Dotykov, Demokratická aliancia Slovákov, Zväz Slovákov v ČR a Obec Slovákov v ČR.

               

             Klub slovenské kultury ve spolupráci s Demokratickou aliancí Slováků v ČR vydává od roku 2000 LISTY 2000 (2001, 2002…) s podtitulem ČESKO*SLOVENSKO*EURÓPA   POLITIKA*ETIKA*KULTÚRA.

 V letech 1993-1999 vycházely pod názvem SLOVENSKÉ LISTY, podtitulem Mesačník Čechov a Slovákov, ktorí chcú o sebe vedieť.

Ke změně  názvu  vydavatelé přistoupili  na základe přesvědčení, že název má znít  i  být psán stejně jak ve  slovenštině, tak v češtině. Obec Slováků v ČR vydává časopis KORENE, prvý slovenský časopis v ČR. Slovensko-český klub v ČR je vydavatelem časopisu SLOVENSKÉ DOTYKY, s podtitulem MAGAZÍN SLOVÁKOV V ČR*ČESKO-SLOVENSKÉ VZŤAHY*KULTÚRA A SPOLOČNOSŤ. Zväz Slovákov v ČR vydává čtvrtletník SLOVENSKÉ  ROZHĽADY. Činnost slovenské národnostní menšiny je soustředěna především v Praze. Některé pobočky pracují také v Brně, Karviné, Karlových Varech, Sokolově, Táboře a v Kladně.

                V současné době žije v České republice také asi 6 500 slovenských studentů. Nenáleží k minoritě, jejich postavení je stejné, jako tomu bývalo v 19. století i dříve. Ve vzdělávání neexistují ani menšiny, ani národnostní a státní hranice.  

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA