Jdi na obsah Jdi na menu
 


Židé

4. 4. 2008

Elmar (17)

Obrazek

 

 

 

 


„Nechci se bát, že dostanu „naplácáno“, když půjdu někomu na pomoc.“

 

Děda byl Žid, ale doma nežijeme tímto způsobem života.  Po válce, když zůstala polovina rodiny v koncentračních táborech, se dědeček svým židovským původem raději moc nechlubil. Nejsem věřící, ale cítím se být součástí židovské tradice.

 

ŽIDÉ – krátká historie

 Obrazek
Král Šalamoun (965-928 př. n. l.) nechal v Jeruzalémě postavit Chrám jako ústřední místo židovského náboženství. Po potlačení protiřímského povstání byl Chrám roku 70 n. l. zbořen a Židé byli z Jeruzaléma vyhnáni. Od té doby žijí v diaspoře – rozptýleni po celém světě.

ŽIDÉ žijí na českém území nejméně od 10. století. Byli tu usazeni jako svobodní lidé. Jejich jazykem byla čeština. Od poloviny 12. století se na základě rozhodnutí papeže změnilo postavení Židů v celé křesťanské Evropě. V Čechách byli přijaty zákony, podle kterých nesměli provozovat řemesla mimo ghetto a nesměli vlastnit půdu. Museli být viditelně označeni a žít v oddělených čtvrtích. Židé se směli zabývat pouze peněžnictvím a obchodem. Zrovnoprávněni byli postupně od roku 1781, kdy Josef II. vydal toleranční patent do 2. poloviny 19. století. Až od té doby se začali Židé integrovat do většinové společnosti.

Dnes je v ČR 10 židovských obcí, které se starají o náboženský a kulturní život jejich členů, pečují o výchovu mládeže i o osamělé seniory.

 

Největší tragédií židovských dějin od zboření Chrámu bylo vyvraždění 6,000.000 evropských Židů v rámci nacistické rasistické politiky v průběhu 2. světové války. Podle norimberských zákonů byli za Židy považováni všichni, kdo měli židovské předky, bez ohledu na vyznání. Na území Čech a Moravy žilo před válkou 118 000 Židů. V koncentračních táborech jich zahynulo 80 000. Systematické vyvražďování se dotklo každé židovské rodiny a tato skutečnost dodnes ovlivňuje život dalších generací.

 


ŽIDÉ v českých zemích

Marie Zahradníková

               

                Židovská menšina představuje v dějinách českých zemí, Československa i České republiky jednu z nejvýznamnějších a nejsvéráznějších skupin obyvatelstva. Zároveň je i jednou z menšin s nejdelšími dějinami na našem území, neboť první zmínky o židovském osídlení Moravy a o židovských obchodnících v Praze pocházejí už z 10. století. V průběhu staletí se u nás židovští obyvatelé potýkali s dobami příznivějšími i s obdobími, kdy jim nebylo právě veselo. Pojďme se tedy na dějiny této výrazné a významné menšiny blíže podívat a seznamme se i s jejími zvyky, tradicemi a svátky, které se sice od našich poněkud liší, které však máme možnost poznat i dnes na vlastní kůži, pokud navštívíme některou ze synagog například o šabatu (říká se mu také šábes), o některém židovském svátku nebo třeba když se tu koná tradiční židovská svatba.

                Na starodávnou existenci Židů nás upomíná mnoho památek, které je možné vidět v řadě českých i moravských měst, ale i na venkově. Kdo z nás někdy nenarazil na židovský hřbitov s krásnými kamennými náhrobky zdobenými pro nás neznámými, až tajemnými nápisy (mimochodem židovské písmo se píše obráceně než naše – zprava doleva, a je pěkně úhledné). Nebo na nějakou synagogu, zdobenou z vnějšku podobnými nápisy? Krásně dochované synagogy se kromě Prahy nacházejí například v Mikulově, Boskovicích, Třebíči, Holešově, Plzni, Děčíně, ale potom také v řadě malých městeček; pokud byste se zeptali, určitě byste ve své blízkosti na nějakou takovou narazili. O jedné synagoze v pražském podhradí se zmiňuje už známý český kronikář Kosmas v první polovině 12. století.

                Židé se už od 2. století našeho letopočtu, poté, co jim byl Římany zakázán pobyt v jejich dávné vlasti – Palestině (Židé sami ji ovšem vždy nazývali Erec Jisrael = Země izraelská), usazovali po celém světě, v takzvané diaspoře nebo galutu. Na naše území přicházejí ve větším počtu od 12. století, nejprve se zde usazovali jako svobodní cizinci. Už od vzniku křesťanství a hlavně poté, co se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím ve vznikajících evropských státech, se ale objevovaly snahy omezit práva Židů a podřídit je panovníkovi toho kterého státu. Také katolická církev usilovala o všemožné omezení Židů – důležité v tomto ohledu byly zejména takzvaný 3. a 4. lateránský koncil (1179 a 1215), které stanovily, že Židé musí nosit zvláštní označení, aby je bylo možné rozpoznat na první pohled od křesťanských obyvatel, nadále směli Židé žít jen ve čtvrtích pro ně specielně vymezených (později se jim začalo říkat ghetta) a směli se živit půjčováním peněz na úrok (takzvanou lichvou, která byla křesťanům zakázána jako něco neetického); na druhou stranu nesměli Židé vůbec pracovat v zemědělství, nesměli vlastnit půdu a většina řemesel jim byla také zakázána, aby nekonkurovali svým křesťanským sousedům. Zde můžeme hledat počátek toho, proč byli Židé známí jako schopní obchodníci, ale zároveň proč byli nejednou označováni za lichváře a vydřiduchy. Pokud jde o zvláštní označení, to nabíralo nejrůznější formu, ale často užívalo žlutou barvu. Mohl to být například žlutý kroužek či kolečko našité na oděvu nebo páska na rukávu nebo zvláštní tvar klobouku, povinnost nosit vousy či u žen zvláštní účes se žlutou stužkou ve vlasech. Za druhé světové války se toto středověké nařízení vrátilo v podobě příkazu nosit žlutou Davidovu hvězdu s nápisem Žid/Jude našitou viditelně na oděvu.

                Vlastně záleželo na panovníkovi, jak se k Židům na svém území zachoval – někteří byli příznivější, někteří Židy naopak ze země vypovídali. I když ovšem stvrdili Židům některá privilegia, vždy z toho chtěli pro sebe získat nějaký prospěch – většinou tak po nich žádali finanční dary (začalo se jim v 18. století říkat dokonce toleranční daň). Tato podřízenost panovníkovi dostala vlastní název – servi camerae regiae = otroci královské komory. K nejvýznamnějším privilegiím, která Židé v českých zemích získali, patřila Statuta Judaeorum z roku 1254 Přemysla Otakara II. Naopak za Ladislava Pohrobka byli Židé vypovězeni z moravských královských měst Brna, Olomouce, Znojma, Uničova a Jihlavy, za Ferdinanda I. měli být úplně vypovězeni z českých zemí, stejně jako později za císařovny Marie Terezie. Nakonec sice nikdy k úplnému vypovězení nedošlo (na rozdíl třeba od španělských Židů, kteří byli úplně vypovězeni roku 1492), ale na Moravě nesměli Židé žít až do 19. století v královských městech, proto má například brněnská židovská obec poměrně krátkou historii. Centrum židovského života na Moravě ale plnil stejně spíše Mikulov, který byl sídlem moravského zemského rabinátu (a to až do roku 1925!).

                Asi největšího rozkvětu dosáhli židé v českých zemích v 16. století za vlády císařů Maxmiliána II. a Rudolfa II. – oba panovníci jim potvrdili dřívější privilegia, podle kterých neměli být už nikdy z Prahy ani ze zemí Koruny české vypovězeni (jak vidno, jejich privilegia nebyla v pozdější době příliš brána v úvahu). Tato doba je také dobou ohromného kulturního rozkvětu, který je nazýván historiky „zlatým věkem“ židovské kultury a vzdělanosti u nás. Zejména v Praze tehdy vznikla řada staveb – např. Pinkasova synagoga, Vysoká synagoga, Maiselova synagoga, židovská radnice a další. Je to také doba, kdy v Praze působil jako rabín slavný rabi Löw – vlastně se jmenoval rabi Jehuda Liva ben Becalel (1520–1609), a jeho náhrobek byste našli na Starém židovském hřbitově v Praze. V době romantismu začala být jeho postava spojována se stvořením umělé bytosti – Golema, a na toto téma vznikla a dodnes vzniká řada knih i filmů. Podle jedné z tradic odpočívá Golem na půdě Staronové synagogy v Praze.

                Někdy Židé také přímo významně zasáhli do dějů v českém království. Tak se na konci třicetileté války, roku 1648, podíleli na obraně Prahy proti švédskému vojsku. Jejich zapojení do veřejného života je ale více spjato až s 19. a 20. stoletím. Mezitím ale museli prožít pro ně dost pohnuté 18. století. Za vlády Karla VI., otce Marie Terezie, byl totiž vydán tzv. familiantský zákon, který povoloval v každé židovské rodině sňatek jen prvorozenému synovi, všichni další, pokud se chtěli oženit a založit si rodinu, museli opustit zemi. Druhé opatření neslo název translokační reskript a nařizovalo, aby Židé sídlili v uzavřených čtvrtích dostatečně daleko od kostelů a jiných prostranství, kde se konaly křesťanské náboženské slavnosti. Bylo to tedy potvrzení i zpřísnění již existujících ghett.

                      Naopak konec 18. století přinesl pro Židy v habsburské monarchii řadu vítaných změn za panování Josefa II. Důležitý byl především toleranční patent pro židovské náboženství, ale Josefova nařízení zasáhla i oblast náboženskou, jazykovou, ekonomickou, vzdělávací, soudní i správní. Mimo jiné byla zrušena povinnost nosit zvláštní označení. V roce 1787 byl pak vydán zákon o jménech – Židé museli přijmout německá příjmení i osobní jména podle určitého seznamu. Proto můžeme dodnes mezi lidmi, kteří se hlásí k židovství, najít často německá jména, to však rozhodně není pravidlem.

                Dalším významným mezníkem pro Židy z českých zemí byla revoluční léta 1848/49, kdy byla definitivně zrušena ghetta, toleranční daň i familiantský zákon. Od té doby se Židé začali hodně stěhovat, opouštěli bývalá ghetta a odcházeli do pohraničí a velkých měst, kde se rozvíjel průmysl. V průmyslu, v bankovnictví, v právnictví i ve vědě dosáhli záhy významných úspěchů. Bylo to určitě i díky tomu, že mohli po staletích zákazů začít studovat na všech typech škol. Jejich zrovnoprávnění u nás završila ústava z prosince 1867, která židovské obyvatele habsburské monarchie vybavila volebním právem.

                Období druhé poloviny 19. století bylo pro Židy u nás velice úspěšným obdobím. Zároveň ovšem řada z nich zatoužila začlenit se úplně do okolního národa, respektive v českých zemích do německého nebo českého národa. Tomuto procesu se říká asimilace. Asimilace mohla mít různou podobu – někteří Židé se cítili buď Němci, nebo Čechy, ovšem s tím, že vyznávají židovské náboženství, stejně jako byli mezi Němci i Čechy katolíci nebo evangelíci. Někteří postupně rezignovali také na svou víru – buď přestoupili na víru křesťanskou, nebo se z nich stali bezvěrci. Tehdy ale zavládly mezi Židy samotnými obavy, aby se židovství úplně neztratilo. Tehdy také začínají spory, zda jsou Židé národem či náboženským společenstvím.

Mnozí tzv. asimilanté se domnívali, že splynutím s okolními národy jednou provždy odstraní příčiny antisemitismu, pronásledování Židů, v tom se však bohužel mýlili. Zatímco dosavadní antisemitismus byl založen převážně na náboženské nevraživosti, objevil v poslední čtvrtině 19. století antisemitismus moderní, který měl hospodářské, politické, národností a pak i rasové příčiny. Jako reakce na novodobý antisemitismus se zrodil sionismus, židovské národní hnutí, který se snažil získat pro Židy území, kde by mohli založit vlastní stát. Samozřejmě, že se začalo uvažovat o pradávné vlasti – Palestině, která hrála tak důležitou roli v židovském náboženství. Řada Židů z Evropy se od osmdesátých let 19. století do Palestiny skutečně vystěhovala. Trvalo však ještě více než šedesát let, než byl založen Stát Izrael.

                Po první světové válce vznikla jako jeden z nástupnických států Rakousko-Uherska Československá republika. Židé, jako jedna z menšin, v ní hráli důležitou úlohu, podíleli se na vládě, hospodářství, vědě, kultuře. Kdo by neznal spisovatele Franze Kafku a Karla Poláčka, básníka Jiřího Ortena, sochaře Otto Gutfreunda, překladatele Otokara Fischera, herce Hugo Haase a řadu dalších? Dá se říci, že meziválečné Československo bylo pro židovské obyvatele velmi příznivou etapou. Situace se však začala pro Židy z celé Evropy vyhrocovat po nástupu Hitlera k moci roku 1933. Nejprve v Německu byla přijata řada diskriminačních opatření, která měla Židy vyřadit z hospodářského života, postupně byli omezováni ve všech možných právech. Roku 1935 byly potom přijaty jedny z nejhorších zákonů v novodobých dějinách lidstva, tzv. norimberské zákony, které definovali, kdo je a kdo není Žid. Tyto zákony byly založeny na rasovém základě a nebylo možno před nimi nijak uniknout.

                Po mnichovské dohodě muselo Československo na podzim roku 1938 postoupit Německu Sudety, v nichž okamžitě vstoupily v platnost norimberské zákony a Židé proto odešli do vnitrozemí okleštěného Česko-Slovenska. O půl roku později bylo ovšem Československo definitivně rozbito vstupem německých vojsk, odtržením Slovenského štátu a vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava. Okamžitě vstoupily v platnost norimberské zákony a každý měsíc byla vydávána řada dalších diskriminačních opatření, která židovské obyvatele v Protektorátu uzavřela do nových ghett, nazývaných ghetta beze zdí. Na podzim 1941 začaly transporty do ghetta Terezín, odkud již od ledna 1942 vyjížděly transporty dále na východ, do vyhlazovacích táborů zřízených Němci v zabraném Polsku. Nacistické běsnění nepřežilo v protektorátu na 80 000 našich židovských spoluobčanů, kolem 70 % předválečného počtu. Památce jejich obětí je věnován Památník Terezína a Pinkasova synagoga v Praze, kde jsou všechna zjištěná jména obětí zapsána na stěnách.

                Po válce se mnozí z těch, kteří přežili, vystěhovali do Palestiny, kde byl 14. 5. 1948 založen Stát Izrael. Ti, kteří zůstali v Československu, byli bohužel od padesátých let vystaveni státnímu antisemitismu, který Židy jako příslušníky náboženské skupiny považoval za druhořadé občany. Památky, jako synagogy a židovské hřbitovy, se prostě neudržovaly, případně byly synagogy často využívány k jiným účelům¨, např. jako skladiště.

                Teprve rok 1989 přinesl vítané změny: roku 1990 navštívil prezident Václav Havel Jeruzalém, od roku 1992 je vrchním a zemským rabínem Karol Sidon, roku 1997 byla v Praze založena židovská základní škola a gymnázium, vzniklo několik židovských institucí, ať už náboženských či kulturních, židovské obce (je jich v České republice 10) pomalu obnovují svou činnost, vznikl fond na odškodnění obětí holocaustu. Bohužel i v dnešní době se můžeme setkat s projevy antisemitismu – například ničením náhrobků na židovských hřbitovech, existuje řada internetových stránek nabádajících k rasové nesnášenlivosti, často se jejich provozovatelé hlásí k hnutí skinheads či k neonacismu. Je úkolem státu, ale i společnosti, jak se těmito jevy vypořádá.

 

Judaismus – židovské náboženství a způsob života

                Judaismus je jedno ze tří největších světových monoteistických náboženství: vyznává víru jednoho Boha. Judaismus dal světovému kulturnímu dědictví Starý zákon (judaismus jej nazývá Tanach, což je zkratka ze tří hebrejských slov, které popisují jednotlivé části Starého zákona – Tóra, Proroci, Spisy), to je obsáhlejší část Bible, jejímž obsahem je i tzv. Desatero božích přikázání, kterými se dodnes řídí naše etické hodnoty. Jsou to přikázání jako nepokradeš, nezabiješ, cti svého otce a matku, zkrátka něco, co dnes považujeme za samozřejmé.

                Zároveň však existuje podrobné rozvedení toho, co je sice zmíněno ve Starém zákoně, ale není to tam patřičně vysvětleno. Rozsáhlý soubor těchto komentářů se nazývá Talmud (= učení) a patří vedle Starého zákona k nejdůležitějším náboženským dílům judaismu.

                Náboženský život Židů se z velké části odehrává v synagoze, které se hebrejsky říká Bejt ha-kneset (= Dům shromáždění) či Bejt ha-midraš (= Dům studia či výkladů) či Bejt ha-tfila (= Dům modlitby). Všechny tyto funkce synagoga plní. Další dva důležité pilíře judaismu tvoří obřízka a dodržování dne klidu, soboty neboli šabatu/šábesu. To je také založeno na učení judaismu, podle kterého Bůh stvořil svět v šesti dnech a sedmého odpočinul po své práci.

                Židovský rok, který se neřídí jako náš solárním, tj. slunečním kalendáře, nýbrž lunárním, tj. podle měsíce, začíná na podzim, v průběhu září velkým svátkem Roš ha-šana (= Nový rok). Podle židovského počítání den začíná a končí západem slunce, proto také šabat začíná  pátek odpoledne. Měsíc židovského kalendáře se nazývají nisan, ijar, sivan, tamuz, av, elul, tišri, chešvan, kislev, tevet, švat a adar.

                Židovský raok je také rozčleněn řadou svátků. Tyto svátky jsou hlavní, jako je Roš ha-šana, Jom Kipur (= Den smíření), Sukot (= Svátek stanů), Simchat Tora (= Radost z Tóry), Pesach (= Svátek „přeskočení“), Šavuot (= Svátek týdnů), a vedlejší: Chanuka (= Svátek světel či Svátek zasvěcení), Tu bi-švat (= Nový rok stromů), Purim (= Svátek losů). Potom existuje jetě několik významných či postních dnů. Některé tyto svátky se časově téměř shodují s našimi, jako například Pesach s Velikonocemi či Chanuka s Vánoci. Mají však jiný historický základ a také odlišný průběh.         

 

Židé v českých zemích – časová osa

903-906                Raffelstättenský celní a plavební řád zmiňuje přítomnost Židů na Moravě

965/6                     židovský kupec Ibrahim ibn Jakub podává zprávu o Praze, kde zmiňuje i

židovské obyvatelstvo města

1124                      Kosmas ve své kronice zmiňuje existenci synagogy v pražském podhradí

1179                      3. lateránský koncil: vyhlašuje segregaci, tj. oddělení Židů od křesťanů v

                               křesťanských zemích

1215                      4. lateránský koncil: ustanovení o židovské lichvě, o zvláštním oděvu, o

vyloučení Židů z veřejných úřadů a zákaz konvertitům vracet se k původní

víře

1254                      privilegia Přemysla Otakara II. pro Židy ze zemí Koruny české – tzv. Statuta

Judaeorum

1270–90               přestavěna Staronová synagoga v Praze

1389                      největší pogrom v pražském ghettu vůbec

1454                   Ladislav Pohrobek vypovídá Židy z Olomouce a některých dalších moravských

královských měst

1512                      nejstarší známý pražský hebrejský tisk – Sidur (kniha modliteb pro všední dny

a šabat)

1535                      stavba Pinkasovy synagogy v Praze

1541                      Ferdinand I. vypovídá Židy z Čech i Moravy (odvoláno roku 1557)

asi 1559              postavena synagoga v Holešově

1564                      v Praze založena první chevra kadiša – pohřební bratrstvo

1568                      dokončena stavba Vysoké synagoga a židovské radnice v Praze

1577                      Rudolf II. potvrzuje Židům v českém království privilegia udělená

předchozími panovníky

1591–92               dokončena Maiselova synagoga v Praze

1674–96               postavena synagoga v Kolíně

1648                      židé se účastní obrany Prahy proti švédskému vojsku

1689                      velký požár Starého Města pražského včetně ghetta

1726                      familiatský zákon (povoleno 8541 židovských rodin v Čechách a 5106 na

Moravě) a translokační reskript Karla VI.

1744                      vypovídací dekret Marie Terezie pro Židy v Čechách (později jen pro Prahu)

1745                      vypovídací dekret Marie Terezie pro Židy na Moravě

1748                      povolen návrat Židů do Prahy

1762                      nové nařízení o zvláštním označení (muži – žlutý pásek na pravé paži, ženy –

žlutá stužka ve vlasech a zvláštní účes)

1781-2                  toleranční patent Josefa II. pro Čechy a Moravu

1789                 počet usazených rodin v Čechách podle familiantského zákona zvýšen na 8600

1797                      Systemální židovský patent – shrnoval josefinské reformy a další opatření

(Židé nadále nesměli zaměstnávat křesťanskou čeleď a učedníky, nemohli se stát měšťany, v Praze směli mimo ghetto provozovat pouze podomní obchod se starým zbožím a šatstvem apod.)

1848                      revoluce: zrušena ghetta, familiantský zákon

1867                      prosincová ústava: úplná rovnoprávnost pro Židy v Rakousku

1876                      založen Spolek českých akademiků židů – první instituce českožidovského

hnutív Čechách

1899                    hilsneriáda – soudní proces s Leopoldem Hilsneren obžalovaným za údajnou

rituální vraždu; vystoupení Tomáše G. Masaryka proti této pověře

1899                      založen sionistický spolek Bar Kochba

1918                      vzniká Československá republika

1921                      sčítání lidu: k československé národnosti se v celé ČSR přihlásilo 49,61 %

osob židovského vyznání, k německé 34,85 %, k židovské 14,83 %

1930                      sčítáni lidu: k československé národnosti se v celé ČSR přihlásilo 46,42 %

osob židovského vyznání, k německé 31,00 %, k židovské 20,27 %

říjen 1938            zabrání Sudet Německem

15. 3. 1939           zřízení Protektorátu Čechy a Morava, zavedení norimberských zákonů

1. 9. 1939             začátek 2. světové války

říjen 1939            transporty Židů z protektorátu do Niska nad Sanem

říjen-listopad 1941         transporty Židů z protektorátu do Lodže a Minsku

24. 11. 1941         tzv. komando výstavby vysláno do Terezína

30. 11. 1941         začátek pravidelných transportů do Terezína

9. leden 1942     začátek transportů z Terezína na východ

24. 10. 1942         první transport z Terezína do Osvětimi

1945                      konec 2. světové války

1948                      založení Státu Izrael

1967                   po šestidenní válce (Izrael proti Egyptu a Sýrii) přerušeny diplomatické styky Československa s Izraelem

1968        uzavřen Památník obětem holocaustu v Pinkasově synagoze v Praze                                 (znovuotevřen roku 1996)

1970–84               v Československu není vrchní rabín

1990                      prezident Václav Havel vykonal návštěvu Izraele

1992                      vrchním a zemským rabínem Karol Sidon

1997                      v Praze zřízena židovská základní škole Gur Arje a gymnázium Or chadaš

2008                      3500 členů Židovské obce

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA