Jdi na obsah Jdi na menu
 


Uprchlíci

5. 4. 2008

Robert (16)

Obrazek

„Nikdy nevíme, co přijde. Každý den, kdykoliv, může přijít dopis: ‘Bohužel, zamítá se, musíte do 14 dnů opustit zemi‘.“

 

V České Republice určitě chci zůstat. Jsem tady zvyklý, mám tu kamarády, cítím se tu doma. Ale i kdybych dostal české občanství, vždycky zůstanu Armén. V Arménii táta podnikal, měl malou továrničku, pak byl vedoucím v supermarketu. Odcházeli jsme z politických důvodů, táta se nějak znelíbil. Proč zrovna do České republiky, to nevím. Možná jsme slyšeli, že tu jsou Arméni. Byla to nejbližší nesovětská země, do Polska jsme nechtěli. Chtěl bych být právník, obhájce.

 

 

 

UPRCHLÍCI – krátká historie

ObrazekPříčinou odchodu z vlasti je řešení náboženských, politických a ekonomických problémů nebo „jen“ záchrana holého života. Všichni, co opouštějí svou vlast, jsou přesvědčeni, že v dané situaci je odchod to nejlepší řešení.

V roce 1951 byla přijata mezinárodní úmluva o právním postavení uprchlíků, takzvaná Ženevská konvence. Uprchlík je člověk, který má ve své zemi odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení. Rozhodující pro udělení nebo zamítnutí azylu jsou jsou oprávněné důvody, pro které občan cizího státu uprchl ze své země. V ČR kromě toho může být poskytnut azyl v případech slučování rodin nebo z humanitárních důvodů.

V České republice jen ve 20. století hledali útočiště:

-         Ukrajinci a Rusové po vítězství bolševiků v roce 1917

-         Židé z nacistického Německa po roce 1933

-         Češi i Židé prchající po Mnichovské dohodě roku 1938 ze Sudet do vnitrozemí

-         Uprchlíci a váleční sirotci z Vietnamu (50. léta 20. století) a z Řecka (1974)

-         Obyvatelé Jugoslávie v důsledku občanské války 1992 – 1997

-         Po roce 1993 u nás získali azyl uprchlíci z Afganistanu, Iráku, Rumunska, ze zemí bývalého Sovětského svazu (Rusko, Bělorusko, Arménie, Čečensko) a dalších zemí

Taky z Českých zemí v různých obdobích odcházeli uprchlíci:

-         Po porážce husitů, většinou na Slovensko

-         Po porážce na Bílé hoře do sousedních zemí, napr. do Polska

-         Čas od času byli z českých a moravských měst vyháněni Židé

-         V době hospodářské emigrace v první polovině 20. Století

-         Po rozbití Československa a po vzniku protektorátu v letech 1938 a 1939 do Anglie, do Ameriky, do Ruska

-         Po komunistickém převratu 1948

-         Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968

-         V důsledku pronásledování po podpisu Charty 77

 

 

Uprchlíci

Dana Bittnerová

 

 

Válka, rasismus, jakýkoli ideologický či fyzický teror se může stát důvodem, proč se člověk rozhodne opustit svůj domov. Svět 20. století uznal, že se lidem v těchto situacích musí pomáhat. Proto v roce 1951 přijaly demokratické státy Úmluvu o právním postavení uprchlíků (tzv. Ženevská konvence). Ta se také po roce 1989 stala východiskem uprchlické legislativy České republiky. Podle ní je uprchlík člověk, který má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení. Jako takový je chráněn mezinárodním právem.

 

V roce 1990 Československo a poté i Česká republika přijaly jako demokratický stát odpovědnost vůči uprchlíkům. Zpočátku bylo naše území především tranzitní zemí na cestě emigrantů dále na západ. Postupně však vzrůstaly počty těch, kteří si vybrali Českou republiku jako svůj nový domov. Mezi emigranty, kteří na základě azylové procedury získali status uprchlíka, resp. azyl, patřili především občané z Afganistanu, Arménie, Běloruska, Iráku, Rumunska, bývalého Sovětského svazu a Ruska (především emigranti z Čečenska) a Vietnamu. Česká republika také poskytla v letech 1992-1997 dočasné útočiště lidem z Bosny a Hercegoviny, kteří utíkali před terorem občanské války v zemi. Někteří z nich pak dali přednost novému životu u nás. Nechtěli se vrátit do míst, kde prožili osobní tragédie.  Dnes žije v České republice 1467 osob s platným azylem.

 

(Rozhodující pro udělení nebo zamítnutí azylu jsou oprávněné důvody, pro které občan cizího státu uprchl ze své země. V této souvislosti tedy tíživé ekonomické poměry rodiny či situaci všeobecné nouze nelze pokládat jako důvodné pro udělení azylu. Podobně je zvažováno, zda žadatel o azyl nepřichází s bezpečné země původu či zda před příchodem na území České republiky nepobýval ve třetí bezpečné zemi. Bezpečnou zemí původu či třetí bezpečnou zemí se pak rozumí stát, v němž státní moc dodržuje lidská práva a je způsobilá zajistit jejich dodržování.)

 

První měsíce života žadatelé o azyl zpravidla tráví v azylových zařízeních. Jejich první zastávkou je přijímací středisko, kde podají žádost o azyl. Poté se stěhují do některého z pobytových středisek, kterému se hovorově říká také „tábor“.  Zde rodiny většinou žijí dlouhé měsíce. Bydlí pohromadě v jedné místnosti. Stravování je zajištěno ve společných prostorách. V pobytovém středisku je také pro jeho obyvatele zajištěna zdravotní péče a další nutné služby. Pokud žadatel o azyl nemá peníze, vše za něj hradí stát.

Pro děti jsou v pobytových střediscích zařízeny herny, knihovny a místa, kde se mohou připravit do školy. Povinná školní docházka platí totiž pro děti žadatelů o azyl stejně jako pro české děti. Na rozdíl od svých rodičů mají tak děti – české děti a děti z jiných zemí – šanci se vzájemně důkladně poznat, prožít spolu dobré i zlé a uzavřít kamarádství na celý život s člověkem, se kterým by se třeba jinak nikdy nemohly setkat.  Proto také děti čas strávený v pobytovém středisku hodnotí jinak než jejich rodiče. Jejich vzpomínky jsou plné prožitých her a radosti ze setkání s novými kamarády z „tábora“ i ze školy.

Po celou dobu pobytu v azylových zařízeních lidé, kteří utekli před terorem a bezprávím z vlastního domova, touží začít normální život. Hledají práci a svůj vlastní byt. Chtějí také najít kamarády a blízké, s nimiž by jim bylo dobře a u nichž by nalezli porozumění. Vše toto potřebují, aby založili nový domov.  Dříve či později se to každému povede. Na této cestě může pomoci stát, náhoda, ale i přátelé. Tedy i my, nebo třeba Ty.

 

UPRCHLÍCI V  ČR

 

Slova uprchlík, běženec či azylant v souvislosti s dějinami Čech, Moravy a Slezska začala být frekventovaná až po roce 1989, v době,  kdy se tehdejší Československo a od roku 1993 Česká republika otevřely imigračním proudům. Přesto je důležité si uvědomit, že uprchlictví a my není nic nového. Do dějin světa se totiž opakovaně vpisují vyhrocené ideologické spory, válečné konflikty, hladomory, živelné i ekologické (ve smyslu lidskou činností zapříčiněné) katastrofy, které nutí lidi opustit domov – vše zanechat a utéci, aby přežili a mohli dále žít. Některé takové události ovlivnili logicky také emigraci a imigraci u nás. Zůstaneme-li ve 20. století a nahlédneme-li do dějin Československa, nalezneme hled několik imigračních a emigračních proudů, které bychom dnes označili za uprchlické. Například v průběhu první světové války utíkalo na území Čech, Moravy a Slezska civilní obyvatelstvo ze západních částí Ukrajiny, která tehdy náležela ještě k Rakousku-Uhersku. Prchalo před postupující carskou armádou. Zázemí poskytla československá vláda i ruské emigraci po roce 1920. Dalším příkladem může být exodus německých občanů do Československa v letech 1933-1938, kteří se cílili být ohroženi nebo nesouhlasili s nastupujícím fašismem v Německu. Meziválečné Československo takto poskytlo azyl i spisovatelům Heinrichu a Thomasovi Mannovým. I poválečné Československo bylo připraveno pomoci lidem, kteří trpěli v důsledku válečných a ideologických konfliktů. Nyní již ve jménu lidově-demokratických idejí spoluorganizovalo a zajistilo pobyt politické emigrace z Řecka. Ovšem po roce 1948 se také Československo stalo zemí, kterou demokratický svět hodnotil jako nesvobodnou. Proto především země západní Evropy, USA, Kanada a Austrálie přijímaly české utečence z „komunistického“ Československa, aby jim umožnily svobodný život.

Problém uprchlictví se ve 20. století stal skutečně závažnou otázkou. Politické excesy a nestabilita ve světě nutily mezinárodní instituce k přijetí legislativního opatření. Smyslem právního ukotvení statusu uprchlíka bylo jasně vyjádřit nesouhlas s perzekucí člověka, která by byla motivována politickými či ideologickými důvody. Proto byl v Ženevě v roce 1951 přijat dokument, který se dodnes považuje za základ uprchlické legislativy a který byl následně začleněn do právních systémů řady zemí. Úmluva o právním postavení uprchlíků (tzv. Ženevská konvence) se stala východiskem také uprchlické legislativy České republiky.

První znění zákonů upravující přítomnost uprchlíků na našem území byla přijata až v roce 1990, v souvislosti s otevřením se republiky novým imigračním proudům. V rámci zákonů bylo právně vymezeno, kdo je uprchlíkem, tedy kdo má nárok na udělení azylu, jaká jsou jeho práva a povinnosti a jaký je postup státních orgánů v řízení o udělení azylu. V tomto smyslu status uprchlíka, tedy azyl se přizná cizinci, který ve státě, jehož je občanem, má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení. Udělením azylu pak tento člověk nabývá speciálního postavení cizince chráněného mezinárodním právem. Z hlediska české legislativy získává stejné postavení jako občan České republiky s následujícími výjimkami. Nemá volební právo, neváže ho povinnost vojenské služby, může vykonávat výdělečnou činnost a nabývat nemovitý majetek jen za podmínek stanovených zvláštní úpravou pro cizince.

 Získání azylu předchází standardní řízení, které vedou státní orgány - odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR (OAMP). Prvním krokem na cestě k získání azylu je písemně zaznamenané prohlášení cizince, že chce požádat o udělení azylu. Cizinec jej může učinit jen na území České republiky, a to na hraničním přechodu, v přijímacím středisku, v záchytných zařízeních pro cizince, ve zdravotnickém zařízení nebo ve vězení. Poté má cizinec povinnost dostavit se do 24 hodin do přijímacího střediska, kde podá žádost o azyl. (Pouze v případě hospitalizace a vězení navštíví žadatele o azyl pracovník OAMP.)  Zde také proběhnou: zdravotní prohlídka, identifikační úkony, sejmutí otisků prstů, fotografování a cizinec odevzdá svůj cestovní doklad. Po přibližně 14 dnech je žadatel o azyl přemístěn do pobytového střediska, kde vyčká rozhodnutí v prvním stupni. Zde také proběhne pohovor s žadatelem o azyl. Ten je pokládán za velmi důležitou část azylové procedury. Dle zákona má rozhodnutí o udělení či zamítnutí azylu trvat do 90 dnů. Je-li ovšem řízení složitější, může ministerstvo tuto lhůtu přiměřeně prodloužit. V případě, že je žádost o udělení azylu zamítnuta, vystaví cizinecká policie cizinci výjezdní vízum. Proti rozhodnutí se žadatel může odvolat ke krajskému soudu a poté k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Rozhodující pro udělení nebo zamítnutí azylu jsou oprávněné důvody, pro které občan cizího státu uprchl ze své země. V této souvislosti tedy tíživé ekonomické poměry rodiny či situaci všeobecné nouze nelze pokládat jako důvodné pro udělení azylu. Podobně je zvažováno, zda žadatel o azyl nepřichází s bezpečné země původu či zda před příchodem na území České republiky nepobýval ve třetí bezpečné zemi. Bezpečnou zemí původu či třetí bezpečnou zemí se pak rozumí stát, v němž státní moc dodržuje lidská práva a je způsobilá zajistit jejich dodržování. Azyl může být za určitých podmínek odňat, člověk se jej může vzdát nebo může zaniknout.

Pro žadatele o azyl a pro cizince, jimž byl azyl udělen, stát zřizuje tzv. azylová zařízení. Jedná se o přijímací střediska, pobytová střediska a integrační azylová střediska. Přijímací středisko je místem, kde každý žadatel o udělení azylu je povinen pobývat zákonem stanovenou dobu, jeho opuštění je hodnoceno jako přestupek. Přijímací střediska se nacházejí ve Vyšních Lhotách okres Frýdek-Místek, na letišti Praha Ruzyně a v záchytných zařízeních pro cizince v Balkové, Frýdku-Místku, Velkých Přílepech, Poštorné a Bělé.  Pobytová střediska (nazývaná běžně tábor) jsou existenčním zázemím pro cizince, kteří čekají na rozhodnutí o udělení azylu. Žadatel zde má zajištěno bezplatné ubytování, stravu, jiné služby a kapesné. Jsou-li ovšem majetkové a finanční poměry žadatele dobré, hradí si pobyt částečně nebo zcela sám.  Cizinec může ovšem také za splnění určitých státem předepsaných podmínek pobytové středisko opustit a bydlet v soukromí. Pro děti žadatelů o azyl je povinná školní docházka. Navštěvují české státní školy, které podle potřeby volí vyhovující vyučovací metody a uzpůsobují organizaci školní práce dětí. Výuka češtiny je pak nabízena i dospělým žadatelům o azyl. Pobytových středisek je v České republice v současné době celkem devět. Nacházejí se v obcích: Bělá pod Bezdězem (o. Mladá Boleslav), Bruntál, Červený Újezd (o. Teplice), Havířov, Kostelec nad Orlicí, Seč (o. Chrudim), Stráž pod Ralskem (O. Česká Lípa), Zastávka u Brna, Zbýšov (o. Brno-venkov). Poslední „stanicí“ na cestě k běžnému životu jsou integrační azylová střediska. Zde dočasně bydlí cizinci, kterým byl udělen azyl. Doposud byly zřízeny v Jaroměři, Krásné Lípě, Náchodě, Ústí nad Labem- Předlicích a Zastávce u Brna.

Od roku 1990 tedy přijímá Česká republika na svém území cizince, kteří žádají o azyl. Od roku 1990 do července 2003 bylo podáno celkem 66 422 žádostí, z nichž 2361 bylo vyřízeno kladně. V červenci 2003 pak v České republice žilo 1 467 azylantů (těch, kterým byl udělen azyl) a 10 745 žadatelů o azyl.

 Počty žadatelů, jejich motivace a země, ze kterých uprchlíci přicházejí, se v průběhu let liší. Změny jsou ovlivněny především politickou a ekonomickou situací v různých částech světa. Odrážejí však zároveň „přísnost“ či „skuliny“ naší uprchlické legislativy. V 90. letech se počty za jednotlivé roky pohybovaly v řádech jednoho až dvou tisíc osob. Od roku 1998 se žádosti navyšovaly a od roku 1999 se počet žadatelů o azyl ustálil na sedmi až devíti tisících osob ročně. Výjimkou byl rok 2001, kdy počet žádostí stoupl na dosud rekordních 18 094. Tehdy řada cizinců využila změny v zákoně, aby žádostí o azyl legalizovala svůj pobyt v České republice, aniž by přišla o možnost podnikat v ČR. Následná novelizace zákona pak vedla k výraznému poklesu žadatelů o azyl na úroveň let 1999 a 2000. (Viz tabulka 1.)

Většina uprchlíků, kteří v České republice žádají o azyl, přichází ze zemí nacházejících se na východ či jihovýchod od nás. Migrační proudy z těchto zemí však byly v různých obdobích různě silné. V 90. letech přicházeli trvale a ve větších počtech žádat o azyl lidé z Afganistanu, Arménie, Bulharska a Rumunska. Stálý, i když ne tak vydatný proud uprchlíků směřoval také z Nigerie a Ukrajiny. V druhé polovině 90. let vzrostl počet žadatelů z Iráku. V letech 1997-2001 nebyla zanedbatelná ani uprchlická imigrace ze Srí Lanky a migranti z Indie přicházejí ve větších skupinách do současnosti. Válečný konflikt v Kosovu přivedl v letech 1998-1999 do České republiky válečné uprchlíky z Jugoslávie. Od roku 1999 začala vzrůstat uprchlická imigrace z Ruska a Číny. Po roce 2000 se pak skladba uprchlíků opět měnila. Zvýšil se počet žadatelů z Ukrajiny, Vietnamu, Slovenska. Na významu získalo uprchlictví z Běloruska, Gruzie a Moldavska. V současné době slábne příliv „tradičních“ žadatelů o azyl (Afgánci, Arméni, Bulhaři, Iráčané a Rumuni). V první polovině roku 2003 mezi šest nečastějších zemí původu patřily: Rusko (především Čečenci), Ukrajina, Slovensko (především Romové), Čína, Vietnam a Bělorusko (řazeno podle počtu žadatelů o azyl).

V letech 1992-1997 poskytla Česká republika dočasné útočiště přibližně 7000 běžencům z Bosny a Hercegoviny, kteří utíkali před občanskou válkou v zemi. Většina z nich našla pomoc a zázemí v humanitárních střediscích MV. Po skončení válečného konfliktu byl pro uprchlíky z Bosny a Hercegoviny připraven program dobrovolné repatriace. Mnozí však nenalezli odvahu vrátit se na místa bolestných vzpomínek. Emigrovali do jiné země nebo požádali o azyl v České republice.

Přestože počty žádostí o azyl jsou každoročně v řádu tisíců, azyl je přiznáván v řádu desítek, maximálně stovek. Důvodem je mimo jiné i azylová procedura, která má eliminovat ty případy, na které se status uprchlíka nevztahuje. Početnější skupiny žadatelů, kterým byl v průběhu let naopak azyl v České republice udělen, pocházejí z Arménie (149 osob), Afganistanu (263 osoby), Albánie (46 osob), Běloruska (121 osoba), Bosny a Hercegoviny (45 osob), Bulharska (73 osoby), Iráku (92 osoby), bývalé Jugoslávie (53 osoby), Rumunska (474 osoby), Ruska (160 osob), bývalého sovětského svazu (175 osob), Ukrajiny (65 osob) a Vietnamu (159 osob) (stav k červenci 2003). V současné době pak nejúspěšnějšími žadateli o azyl jsou občané Ruska (uprchlíci z Čečenska), Afganistanu, Běloruska, Arménie, a Kazachstánu.

Dalším důvodem, proč ne všichni žadatelé o azyl azyl také získají, je skutečnost, že ne všichni se chtějí v České republice usadit natrvalo. Pro mnohé je pobyt v azylových zařízeních na našem území jen zastávkou na jejich cestě dále na západ. Přechod přes zelenou hranici ovšem nebývá vždy úspěšný. Nelegální imigranti jsou často vráceni zpět na území České republiky, kde opětovně žádají o azyl.

Přílivu uprchlíků se nebrání pouze vyspělé země Evropské unie. Všechny demokratické státy, které jsou cílovou či tranzitní zemí nelegální migrace, mají zájem předejít neodůvodněné nelegální imigraci na své území. V tomto směru se snaží zabránit zneužívání uprchlické legislativy. Například omezují přijímání opakovaných žádostí o azyl. Mnohdy zavádějí vízovou povinnost pro občany těch států, z nichž ve větších počtech přicházejí lidé a neopodstatněně žádají o azyl. Významným opatřením je potírání nelegální imigrace přímo na hranici. Jedná se o zvýšenou ostrahu hranic či o stíhání převaděčů, kteří za nemalou úplatu organizují přechod přes zelenou hranici států.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA