Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vietnamci v České Republice

6. 5. 2008

Stručný historický přehled o česko-vietnamských vztazích a působení Vietnamců[1] v ČR

Mgr. Jiří Kocourek

První Češi ve Vietnamu

Ve 14. st. vstoupil[2] na území Vietnamu bratr Oldřich Čech[3], kterého roku 1316 papež Janem XXII. Vyslal s poselstvím k mongolskému dvoru do Pekingu. Do roku 1330 procestoval například Indii, Sumatru, Borneo, Čínu a byl prvním známým Evropanem, který vkročil na území Tibetu a podal o něm zprávu. Ve svých zápisech zmiňuje  také území dnešního Vietnamu, které tehdy náleželo Čamskému království. [Kocourek 2001][4] V 18. st. ve Vietnamu působili misionáři české provincie, mezi nimiž jmenujme jezuitského misionáře, Jana Kofflera z Prahy, jehož cesty vedly do Kočinčíny (území dnešního jižního Vietnamu), kde působil od roku 1742 do roku 1755 [Koláček 1998], dále Václava Palečka, Jana Hoppeho, Jana Grubera, Josefa Neugebauera, Jana Sieberta, Karla Slamenského. [Martínková 2006] Všichni vykonávali funkci dvorního lékaře a matematika na královském dvoře v Hue.[5] Od roku 1858 začalo obsazování vietnamského území francouzskými expedičními silami. V tomto období a na poč. 20. st. Vietnam navštívily: Jan Havlasa, který vstoupil na území Vietnamu jako člen Opiové komise, a Adolf Parlesák, cestovatele. V souvislosti s návštěvou prezidenta Vietnamské demokratické republiky (VDR), Ho Či Mina, v Praze u příležitosti jeho cesty po státech socialistického bloku[6], se v československém tisku objevilo větší množství informací o Vietnamu[7]. Další informace o Vietnamu do Československa přinesly dvě knihy vydané v 60. letech 20. st. Byly to knihy „Nad rudou řekou“ od M. Rozehnala a „Ve stínu banyánu“ od M. Laufera.[8] Rozehnalova kniha je jednou z nejobsáhlejších informací o Vietnamu do roku 1975.[9] Oba dva zmínění autoři pobývali ve Vietnamu jako členové lékařského sboru v nemocnici „Vietnamsko - českého přátelství“ v Hai Phongu, kterou budovala naše republika v průběhu 50. a 60. let. Po navázání diplomatických vztahů (viz níže) a podpisu bilaterálních dohod přijížděla do Vietnamu celá řada československých odborníků - z technických i uměleckých oblastí. „Vedle československého lékařského personálu v haiphongské nemocnici působili ve Vietnamu českoslovenští geologové, pivovarští experti, nejrůznější mechanici, odborníci v oblasti činění kůží či zpracování dřeva, pracovníci Technoexportu, instruktoři Svazarmu pro výcvik pilotů bezmotorových letadel a spousta dalších. V rámci kulturní spolupráce navštívili Vietnam například malíř Václav Sivko, básník Josef Kainar, klasik české fotografie Václav Chochola, manželé Zátopkovi. K rozvoji vietnamského divadla výrazně přispěl loutkář František Tvrdek. Anebo vzpomeňme spisovatele Josefa Nesvatbu, kterého jeho pobyt v Haiphongu inspiroval k napsání novely Dialog s  doktorem Dongem. Od 60. let začali přijíždět na studijní stáže rovněž první čeští vietnamisté.“ [Martínková 2006]

Česko-vietnamské vztahy do roku 1989

Podobné politické nasměrování Vietnamské demokratické republiky, která vznikla v roce 1945 a Československé republiky po roce 1948 vedl k zahájení vzájemných bilaterálních oficiálních styků 2. února roku 1950.[10]  Československý zastupitelský úřad v Hanoji oficiálně zahájil svou činnost dne 30. prosince 1954. Velvyslanectví VDR v Praze zahájilo svou činnost roku 1955. V roce 1957 navštívil Vietnam předseda vlády ČSR V. Široký. Tentýž rok přicestoval (jak již bylo řečeno) do ČSR prezident tehdejší VDR (dnešní VSR) Ho Či Min. VDR se rozkládala v severní části dnešního Vietnamu[11]. Pozornost Československa směrem k jižní části vietnamské země pak přivedlo vytvoření Fronty národního osvobození Jižního Vietnamu v roce 1960. Představitelé VDR jižní FNO podporovalo. Československá vláda roku 1963 zřídila ve své zemi vůbec její první zastoupení v zahraničí. Toto zastoupení postupně nabylo statusu Stálé mise, než v podzimním období 1969 uznala vláda ČSSR Prozatímní revoluční vládu Jihovietnamské republiky a obě země navázaly diplomatické vztahy. V tomto období se Vietnam již několik let zmítal ve válce s USA; Československo tehdy odsoudilo americké vměšování a směřovalo do Vietnamu nemalou pomoc. [Martínková 2006]

Nově vzniklá Vietnamská socialistická republika v roce 1976 o tři roky později vstoupila  do RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci), jejíž členské státy, včetně ČSSR,  měly za úkol pomoci Vietnamu v jeho opětovném rozvoji. V únoru roku 1980 přijel do VSR v rámci své oficiální návštěvy Vietnamu, Kambodže a Laosu československý president Gustav Husák a při té příležitosti podepsal společně s vietnamským presidentem Le Duanem Smlouvu o přátelství a spolupráci ČSSR a VSR. Smluvní strany se zavázaly, že budou dále rozvíjet a prohlubovat spolupráci ve všech směrech, jakož i „usilovat o mír a podporovat boj proti imperialismu a expansionismu za definitivní odstranění kolonialismu a rasismu“. „Tato smlouva byla zrušena až rozhodnutím Parlamentu sněmovny a senátu ČSFR v roce 1992.“ [Martínková 2006]

Československo a Vietnam spolupracovalo zejména v oblasti vědecko-technické a kulturní spolupráce, a to již od 50. let 20. st. [Kocourek 2001] Mezi prvními byly podepsány tyto dohody: Dohoda o hospodářské a technické pomoci poskytnuté Československou republikou Vietnamské demokratické republice (1955), Dohoda o dodávkách zboží na úvěr z Československé republiky do Vietnamské demokratické republiky (1956, 1957)) , a Dohoda o výměně zboží a platech mezi Československou republikou a Vietnamskou demokratickou republikou apod. Na podzim téhož roku byla uzavřena Dohoda mezi Československou republikou a Vietnamskou demokratickou republikou o vědecko-technické spolupráci a došlo k vytvoření Smíšené československo-vietnamské komise pro VTS, jejímž úkolem bylo  hodnocení realizované spolupráce a plán na další léta. Od 50. let byly uzavírány další dohody týkající se zdravotnictví, výměny expertů, praktikantů a studentů, zaměstnávání apod. Do roku 1989 se hospodářské styky a VTS rozrostly. Obě země si vzájemně dovážely četný sortiment výrobků z oblasti zemědělství, průmyslu a dalších.

Na základě dohody o kulturní spolupráci (1957, 1961, 1967, 1977 [Kocourek 2001]) byly ve Vietnamu pořádány různé četné kulturní akce: fotografická výstava, československý filmový festival, expozice československého výtvarného umění a týden československého loutkového filmu, představení brněnského divadelního souboru Radost. Do Prahy naopak putovala výstava o životě a boji vietnamského lidu, tradiční vietnamské dřevořezy, kresby a obrázky, nechybělo ani představení vietnamských divadelníků. Podpořit spolupráci a vzájemné výměny mezi kulturními institucemi, stejně jako společenskými a sportovními organizacemi obou zemí měla za cíl zmíněná. Již na sklonku padesátých let se započalo v navazování a pěstování patronátních styků vybraných československých a vietnamských škol (zasílání dopisů, pomůcek apod.). V roce 1963 zahájila družbu také některá zemědělská družstva Československa a Vietnamu. Ve stejném roce začala platit Dohoda o spolupráci cestovní kanceláře Čedok a Vietnamtourism podepsaná již roku 1962. Čedok v té době nabízel návštěvu následujících míst: Hanoj, Do Son, Ha Dong.[12] V následujících letech byly podepsány i další dohody, např.: Úmluva o vzájemném uznávání ekvivalentnosti dokladů o absolvování středních, středních odborných a vysokých škol a rovněž dokladů o udělení vědeckých hodností a titulů (1972), Dohoda mezi vládou ČSSR a vládou VSR o zriadení a činnosti kultúrnych a informačných stredisek (1987). Bylo zřízeno kulturní a informační středisko ČSSR, Dům československo-vietnamského přátelství se sídlem v Ho Či Minově Městě; od roku 1967 již fungovalo Informační a kulturní středisko VDR v Praze. Na přelomu 70. a 80. let se vedle toho ČSSR podílela na výstavbě Kulturního paláce vietnamsko-československého přátelství v Hai Phongu, který je v provozu dodnes. [Martínková 2006]

Historie migrace Vietnamců do ČR před rokem 1989[13]

Československo po 2. světové válce potřebovalo více pracovní síly, a to zejména ve svém vysídleném pohraničí [Kocourek 2001]. Severní Vietnam potřeboval vzdělávat své pracovní síly. Samotné Vietnamce před rokem 1989 motivovala k odjezdu do ČSR kromě jiného možnost získání kvalitního vzdělání a kvalifikace a v neposlední řadě také zlepšení ekonomické situace a následné zlepšení společenského postavení ve Vietnamu [AMZV TO - T Vietnam 1955 - 1959 K1, či Blabol 1990]. První vlnu migrantů tvořili jednotliví studenti, kteří začali do ČR přijíždět již od 40. letech 20. st. Někteří z nich žijí v ČR dodnes. Po strategicky významném vítězství Vietnamu nad francouzskými legiemi v bitvě u Dien Bien Phu roku 1954 byly v rámci mezinárodní pomoci poválečnému Vietnamu přijaty do československých dětských domovů dvě skupiny vietnamských sirotků, dětí funkcionářů z rodin postižených válkou, celkem jedno sto dětí. Po třech letech se jich většina vrátila na přání vietnamské strany zpět do vlasti. Pouze několika bylo umožněno u nás dále studovat; některé z nich si pak zdejší zemi zvolily za svůj domov..[14] Na základě Dohody o kulturní spolupráci sem od počátku 50. let přijížděly ročně desítky až stovky studentů (graduálního i postgraduálního studia), kteří měli stanovený specifický studijní program. Na základě Dohody o vědeckotechnické spolupráci zde od konce 50. let pobývali první vietnamští občané, většinou praktikanti, učňové a pracovníci několik let na náklady Československé vlády. Vzdělávali se především v následujících oblastech: strojírenství, lehký průmysl (textilní, potravinářský a obuvnický) [Müllerová 1998]. Roku 1973 byla podepsána další smlouva mezi ČSSR a VDR o přijímání studentů, učňů a o zaměstnávání. Na základě této smlouvy do Československa přijelo každoročně 30 vietnamských občanů. Další vietnamští občané ve věku 17–25 let přijížděli na základě Dohody o odborné přípravě občanů Vietnamské demokratické republiky v československých organizacích podepsané 8. dubna 1974. Dohoda měla rozšířit přátelskou spolupráci. Nejvyšší nárůst počtu Vietnamců v ČR můžeme zaznamenat  mezi lety 1979 a 1985. „Vláda ČSSR svým usnesením č. 337 ze dne 19. prosince 1979 o sjednání dohody s Vietnamem o odborné přípravě a dalším zvyšování kvalifikace vietnamských občanů v čs. organizacích vyslovila souhlas s odbornou přípravou 3500 vietnamských občanů v letech 1980-1983 s tím, že vzniklé náklady budou uhrazeny výnosy z práce občanů VSR.“ [Müllerová 1998]. Na základě této dohody do Československa přijížděly skupiny dvou druhů, a sice na střední odborná učiliště s následnou možností praxe a na odbornou přípravu praktikantů a stážistů. Celkem do Československa přijelo na základě této dohody 8 700 žáků středních odborných učilišť a 23 300 stážistů a praktikantů [Boušková 1998]. Roku 1981 v Československé socialistické republice pobývalo asi 30 000-35 000 vietnamských občanů, z toho dvě třetiny pracovaly v dělnických profesích. Evidenci vietnamských občanů podle regionu a zaměstnavatele vedl každý zaměstnavatel sám, shromáždění takových statistik by bylo velmi náročné. Jednotlivé studie o vybraných skupinách vietnamských občanů v Československých podnicích jsou dostupné ve sbornících Etnologického ústavu AV ČR.

Podmínky pobytu Vietnamců v ČR

Podmínky válečného stavu ve Vietnamu ovlivňovaly i situaci vietnamských občanů v Československu. Byl sledován jejich příjezd i pobyt, kontakty s Čechy, pohyb na veřejnosti, studium atd. Každý vietnamský občan musel být při příjezdu vybaven osobním listem, potvrzením o zdravotním stavu, osvědčením o hygienicko-epidemiologickém vyšetření a mezinárodním očkovacím průkazem [Matějová 1988]. Podle vzájemných dohod byli Vietnamci povinni dodržovat české zákony i v pracovněprávní oblasti nebo v oblasti nemocenského pojištění. Návrh na odvolání pracovníka mohl podat zaměstnavatel, respektive ministerstvo práce a sociálních věcí s potřebným odůvodněním.  Při svém návratu domů byl každý Vietnamec vybaven dokladem o své získané kvalifikaci a o délce jeho praxe. Podniky svým zaměstnancům hradily celotýdenní stravování. Mzda vietnamských pracovníků se po úvodním tříměsíčním období řídila československými mzdovými předpisy s určitými úlevami. Strávit dovolenou ve Vietnamu měli možnost jen ženatí (vdané), a to až po dvouleté práci v Československu. Odborná příprava vietnamských pracovníků v ČSSR se uskutečňovala buďto jako učební poměr s navazující výrobní praxí, nebo jako odborná příprava praktikantů a stážistů v československých výrobních podnicích. V případě učňů trval pobyt sedm let, v případě praktikantů a stážistů tři až čtyři roky, s možností prodloužení za souhlasu obou stran. Učni po příjezdu do ČSSR absolvovali tříměsíční intenzivní kurs českého jazyka, pokud uspěli při zkouškách, nastoupili do středních odborných učilišť a po třech letech do výrobní praxe. Lekce češtiny dostávali v prvních třech měsících před zařazením na pracoviště i dělníci. Po ukončení čtyřletého pracovního pobytu si každý vietnamský občan mohl dovézt do vlasti nakoupené zboží v hodnotě padesáti procent svého celkového čistého výdělku [Matějová 1988].  V tomto měli Vietnamcům napomáhat tehdejší české Národní výbory. Zaměstnavatelé měli povinnost obstarat k tomu účelu bednu a uhradit náklady na její přepravu do Vietnamu. Zboží nejprve nepodléhalo clu, později byli celní předpisy v tomto ohledu omezeny hlavně pokud jde o počet vyvážených jízdních kol, mopedů, motocyklů a šicích strojů. Skupiny vietnamských občanů doprovázel do československa tzv. organizátor či tlumočník [Ibid.]. Většinou pocházel z řad Vietnamců, kteří již v Československu žili a měli větší zkušenosti s úřady, a především uměli český jazyk. Museli se vyznat v právních předpisech a řešit vzniklé problémy skupiny s českými úřady. Někteří z nich se po roce 1989 stali díky svým zkušenostem zprostředkovateli mezi komunitou a majoritou a stali se zakladateli současného vietnamského zprostředkovatelského servisu.

Situace česko-vietnamských vztahů mezi lety 1986 a 1989

V druhé polovině 80. let 20. st.československá strana stále více obsazovala vietnamské pracovníky v pro ně neatraktivních oborech, na pásové výrobě či při pomocných pracích, kterým se čeští zaměstnanci vyhýbali. Na druhé straně zas stále více Vietnamců odjíždělo do ČSSR za lepším výdělkem, nikoli primárně za vzděláním. [Kocourek 2001, Martínková 2006] Po roce 1985 se v důsledku politických rozhodnutí ČSSR snižoval počet vietnamských občanů v Československu. Roku 1986 Vietnam začínal provádět hospodářské reformy „doi moi“. Komunistická strana sice stále řídila hospodářství, to se však rychle otevíralo tržnímu zahraničnímu kapitálu (z Japonska, Evropy…). V roce 1989 Česká republika s Vietnamem přerušila téměř veškeré politické i hospodářské styky a v souvislosti s tím postupně odstupovala od vzájemných smluv, finančně vyrovnala své nesplněné závazky vůči Vietnamu, zrušila konzulát v Saigonu. V roce 1990 byla zrušena i dohoda, v rámci které byli v ČR zaměstnáváni vietnamští pracovníci; po vytvoření ČSFR došlo dle rozhodnutí vlády jednak k finanční kompenzaci za porušení této smlouvy na účet Ministerstva práce, válečných invalidů a sociálních věcí VSR a jednak k hromadnému posílání vietnamských pracovníků domů. Většina vietnamských občanů se tedy musela vrátit do Vietnamu, nebo změnit účel a formu svého pobytu, aby zde mohla zůstat. Z období mezi lety 1988 a 1993 jsou známy případy vietnamských učňů a praktikantů, kteří opouštěli školy či zaměstnání. Podle Bouškové někteří byli vyloučeni pro špatnou docházku, jiní byli prohlášeni za nezvěstné. Tlak na jejich návrat do Vietnamu však nebyl důsledný. Mezi lety 1990-1992 byly uskutečněny reformy českého politického systému, nastartován proces ekonomické transformace, vytvořeny migrační mechanismy (odpovědné instituce/orgány, legislativa, specifické programy apod.) a řada Vietnamců v naší zemi využila možnosti podnikat [Brouček 2003]; znala zdejší poměry i nedostatek některého zboží. Technicky tu byla šance založit firmu společně s českým občanem, získat živnostenský list, následně dlouhodobý pobyt a po něm pobyt trvalý. Vietnamci začali velmi intenzivně navazovat na potenciál dřívějších vztahů.

 

Současné česko-vietnamské vztahy

Počínaje první polovinou 90. let došlo mezi naší republikou a VSR k výraznému omezení vzájemných vztahů, neexistovala téměř žádná kulturní, obchodní i mezistátní oficiální součinnost a podpora. Dne 26. ledna 1994 byla v Praze podepsána Dohoda mezi vládou ČR a vládou VSR o odborné přípravě vietnamských občanů ve středních odborných učilištích v České republice a 4. června téhož roku v Hanoji Dohoda mezi vládou ČR a vládou VSR o vzájemném zaměstnávání českých a vietnamských občanů. Do ČR tedy opět začali přijíždět (řádově desítky ročně),  učňové a pracovníci na základě oficiálních vládních dohod. Po dlouhé přestávce bylo teprve v roce 1997 podepsáno Ujednání o spolupráci v oblasti práce, zaměstnanosti a sociálního zabezpečení. V období mezi lety 1996 a 1997 uzavřely ČR a VSR rovněž některé ekonomické dohody: dohodu o vypořádání vzájemných pohledávek a závazků, smlouvu o zabránění dvojího zdanění a úniku daní z příjmu a z majetku, jakož i dohodu o podpoře a vzájemné ochraně investic.

Ani v období své ekonomické transformace nepřestávala zcela Česká republika poskytovat Vietnamu rozvojovou pomoc. Z hlediska dlouhodobé rozvojové spolupráce byla VSR v roce 2004 usnesením vlády ČR ze dne 31. března uznána za jednu z prioritních cílových zemí. Rozvojové projekty většinou tématicky navazují na pomoc poskytovanou bývalým Československem. K nedávno dokončeným patří obnovení zastaralého vybavení Nemocnice československo-vietnamského přátelství nebo školící středisko výroby obuvi v Hai Phongu. V současné době se ČR podílí na výstavbě a provozu střediska pro zdravotně postiženou mládež v Thai Nguyen a při zavedení technologie ekologického zpracování bioodpadů. Každoročně také pořádá odborné stáže pro pracovníky Ministerstva práce, invalidů a sociálních věcí VSR, jejichž cílem je předávání českých zkušeností v provádění administrativních postupů realizace mezivládních dohod. Mezi nově schválené projekty patří revitalizace odlesněných území v oblasti centrální vrchoviny Vietnamu a průzkum zdrojů pitné vody v provincii Nghe An. Česká rozvojová spolupráce ve VSR se v současné době zaměřuje především na provincii středního Vietnamu Thua Thien-Hue na postižené oblasti bombardováním a válkou vůbec v 60. a 70. letech. Tyto oblasti byly vystaveny spadem defoliantů (např. známý Agent Orange) a spolupřítomných dioxinů. Spolupráce je zaměřena na oblasti revitalizace lesních ploch, dekontaminaci životního prostředí a omezování sociální vyloučení, zavádění sociální práci v lokalitě, zlepšení ekonomické situace lokality.

Společnost vietnamsko-českého přátelství ve VSR sdružuje Vietnamce, kteří v naší zemi studovali. Pro setkání Vietnamců, které pojí vzpomínky na ČR, resp. Československo, byl vytvořen Klub Praha v Ho Či Minově Městě. Dle odhadů Svazu Vietnamců v České republice žije v současné VSR více než 100000 domorodců, kteří se na různé úrovni dohovoří česky. Politické a společenské změny v obou zemích samozřejmě vyvolaly potřebu hledání nových cest vzájemné komunikace a vztahů. Ty se dnes již nedají poměřovat pouze množstvím uzavřených vzájemných vládních dohod a uskutečněných stáží či praxí, ale také aktivní činností českých podnikatelů a akciových společností podnikajících ve Vietnamu, vietnamských firem podnikajících v ČR, počtem turistických zájezdů z ČR do VSR a rovněž vysokým počtem komunikačních kanálů mezi jednotlivci a rodinami.

Vietnamci jsou dnes jednou z nejpočetnějších etnických skupin žijících na území ČR. Vietnam jako takový se snaží integrovat do struktur světového hospodářství a rovněž do struktur spolupráce s Evropskou unií. Z obou důvodů se pomyslně ČR a Vietnam přibližují. V rámci tohoto procesu se Vietnam také zúčastňuje jednání ASEMu (Asia Europe Meeting) - jednání o spolupráci evropských a asijských hospodářských a politických struktur. Výrazně se začíná opět rozvíjet česko-vietnamská průmyslová a obchodní spolupráce.

Vietnamci v současné ČR

V 90. letech do ČR přijíždějí, pokud se jim tu nepodařilo zůstat, někteří vietnamští občané, kteří zde studovali či pracovali před listopadem 1989. Zároveň s nimi také podnikatelé např. z bývalé Německé demokratické republiky a z dalších evropských zemí. Avšak většinu příchozích po roce 1989 tvořili noví migranti z Vietnamu, kteří zde dosud nepobývali. Po roce 1989 sem podnikatele zároveň následují jejich rodinní příslušníci včetně dětí. [Kocourek, Pechova 2006] Mezi významné skupiny Vietnamců v ČR v ČR patří podnikatelé. Mezi ně se řadí nejen stánkaři, ale také manažeři mezinárodních firem, rovněž i pracovníci, kteří na základě živnostenského listu vykonávají fakticky činnost zaměstnanců. Další skupinou jsou Vietnamci přijíždějící z důvodů sloučení rodiny, zejména manželky, které následují své muže do ciziny.

Údaje Českého statistického úřadu[15] ke dni 30. 6. 2006 uvádějí 38 566 Vietnamců v ČR, z toho 28248 získalo v ČR povolení k trvalému pobytu. Avšak někteří vietnamští občané odhadují své zastoupení v ČR až na počet 60-70 tisíc Vietnamci tvoří v ČR třetí nejpočetnější skupinu cizinců s dlouhodobým či trvalým pobytem po Ukrajincích a Slovácích. V roce 2000 lze zaznamenat velmi výraznou vlnu, kdy se Vietnamci při vstupu do ČR pokoušeli dostat na základě vydání azylu, většinou neúspěšně [Český statistický úřad]. Ve srovnání s občany jiných států Dálného východu vietnamští občané jednoznačně v ČR převažují. Pokud jde o strukturu druhu povolení k trvalému pobytu vietnamských občanů, k 31. 3. 2004, nejvíce jich bylo uděleno z důvodů sloučení rodiny s občanem ČR (3704), z důvodů sloučení rodiny s cizincem (10 843), povolení pobytu po 10 letech (2024). Další povolení byla udělena z důvodu českého původu, z humanitárních důvodů, udělení po osmi letech a z jiných důvodů. Celkem bylo tedy uděleno 17 526 povolení k trvalému pobytu. Samozřejmě sem určité množství Vietnamců přichází nelegálně, nebo zde zůstává po zadržení na hranicích, když považovali ČR za tranzitní zemi pro vstup do Německa a dále na západ. Určitý velmi nepatrný počet Vietnamců dnes čeká na vyhoštění do VSR. Nezletilé nezaopatřené děti zadržených rodičů, či z jiných důvodů pobývají v dětských diagnostických centrech. Největší počty Vietnamců žijí podle krajů v Praze a Středočeském kraji, na Ústecku, v kraji Jihomoravském a Moravskoslezském. Oproti původním velkým městům a pohraničním oblastem dnes vietnamské osídlení zasahuje dnes do celého území ČR. Podle Sčítání lidu 2001 žije z celé vietnamské komunity kolem 40 % žen a největší zastoupení mají věkové skupiny od 20 do 50 let, tedy osoby v aktivním věku. Vyšší je také zastoupení dětí ve věku od 1 do 10 let. Zastoupení vietnamských žáků na českých školách je dosti významné. Ve školním roce 2004/05 Vietnamci tvořili 30 % cizinců na základních školách (kolem 3,5 tis. Vietnamských žáků). Mnohem méně Vietnamců bylo ve stejném roce na vysokých školách (kolem 2 % ze všech cizích studentů).

Převážná většina vietnamských občanů podniká oficiálně na základě živnostenského oprávnění (volné živnosti na nákup a prodej zboží), a to bez ohledu na svou původní profesi, vzdělání či to, že pracují pod vedením nějakého fakticky nadřízeného. [Drbohlav - IOM, 2003] Podnikají tak u nás bývalí profesoři vysokých škol, elektrikáři, rolníci, dělníci, prostě zástupci mnoha profesí, kteří zde díky jazykovým a dalším bariérám nemohou sehnat jiné zaměstnání než podnikání. Velice často se stává, že si někdo zřídí živnostenský list, ale jeho náplň činností a pracovní režim v rámci některé z firem spíše fakticky odpovídá režimu zaměstnance – prodavače, skladníka atd. [předběžné výsledky Kocourek, Ezzedine - IOM, 2005]. Z velké většiny prodávají vietnamští podnikatelé dovezené levné textilní, obuvnické a elektronické zboží, tabák, lihoviny a v pohraničních oblastech ještě další poptávané zboží a další drobné zboží. V poslední době se objevuje daleko více vietnamských občerstvení a restaurací, obchodů s potravinami a mnoho dalších firem, což zřejmě souvisí s rostoucí cenovou konkurencí na trhu levných oděvních a elektronických výrobků. Kromě živnostníků dnes fungují i vietnamské firmy, zprostředkovatelské a poradenské služby zejména v oblasti právního, ekonomického, finančního poradenství, překladatelství. Objevují se vietnamští obchodníci a manažeři mezinárodních firem. Oblasti působnosti a podnikání vietnamské komunity se začínají výrazně diverzifikovat. Některé české firmy již zaměstnávají Vietnamce, naopak vietnamští podnikatelé Čechy. Kromě toho jsou do ČR z VSR dováženy nejrůznější potraviny (rýže, polévky), textilní výrobky (elitní pláště do deště) apod.

Vliv zastupitelstva Vietnamské socialistické republiky na život migrantů v ČR je stále patrný, a to i ve vnitřních komunitních vztazích. Podmínky pobytu nejsou však dnes vytvářeny jen shora, ale samotnými příslušníky vietnamské komunity. Čím jsou slabší politické a organizační bariéry, tím více se spolu s častějšími přímými kontakty mezi českými a vietnamskými občany otevírá prostor pro zesílené působení přirozených interakčních interkulturních bariér. Naprosto specifické prostředí, pokud jde o vietnamskou komunitu, vytvářejí tržnice a zejména vietnamské velkoobchody a velkosklady, které se kromě toho, že tvoří centra obchodní, zároveň stávají správními, kulturními, mediálními a komunitními centry. Sídlí zde mnoho významných vietnamských podnikatelských subjektů i neziskových organizací, které se starají o vietnamskou komunitu v ČR a podporují ji, cestovní kanceláře, restaurace apod. Pořádají a organizují se zde různé výukové kurzy (českého jazyka, přípravné kurzy na přijímací zkoušky na vysoké školy, dětské tábory nebo tábory mládeže atd.). Mezi další komunitní akce, o kterých se zatím většinou Češi nedozvídají, patří například fotbalové turnaje, koncerty vietnamských umělců ze zahraničí, sjezdy, tábory pro děti, slavnosti předávání ocenění za výborné studijní výsledky žáků a studentů apod.

Vietnamci netvoří oficiálně uznanou národnostní menšinu ČR, neboť v ČR žije jen velmi nízký počet občanů ČR vietnamské národnosti, avšak jejich zástupci jsou přizváni na vybrané interkulturní akce, na kterých se lze setkat zejména se zástupci následujících organizací Vietnamců v ČR: Svaz vietnamských podnikatelů v ČR, Svaz Vietnamců v ČR, Svaz vietnamské mládeže a studentů v ČR, Klub Bambus – bývalé Sdružení vietnamsky hovořících občanů ČR, Obchodní centrum Sapa, Praha 10 a mnoho dalších, Centra výuky vietnamštiny, Centra výuky češtiny, Mateřské školky apod. Pokud jde o významné představitel vietnamské komunity v ČR jako zástupce různých profesí, tiskem proběhli informace o vietnamských vědeckých pracovnících v ČR, fotografech, módních návrhářích, podnikatelech apod. Mezi oboustranné organizace v ČR patří např.: Česko-vietnamská průmyslová komora , Česko-vietnamská společnost, OS Klub Hanoi. Mezi dalšími vietnamskými organizacemi působícími na území ČR můžeme jmenovat například spolky tradičních bojových umění, sportovních klubů atd. Jejich činnost má jistě na integraci v ČR také určitý vliv. Mezi oficiální instituce ovlivňující integraci shora s vietnamským zastoupením patři především Velvyslanectví Vietnamské socialistické republiky v Praze a také komise pro národnostní otázky při jednotlivých krajských úřadech či magistrátech, jejichž zasedání se účastní i občas zúčastni i zástupci místní vietnamské komunity. Dále nově vznikají organizace či volná seskupení vietnamských studentů a mládeže, které se zabývají například vývojem slovníku, shánění zaměstnání pro mladé. Krajanská média hrají v integraci Vietnamci v ČR naprosto zásadní roli, neboť , jak vyplývá například z ankety (realizované pro MKC Praha 2005 – Kocourek 2006 a šetření dosud nedokončeného šetření IOM 2005), je to pro Vietnamce nejčastější zdroj informací o ČR. V ČR jsou vydávány v současné době tři média: Van xuan, Tuan tin moi a Vuon dao. Vietnamská televize vysílá pro krajany v zahraničí speciálně na jednom kanálu: VTV4. Tato televize a české soukromoprávní televize má mezi Vietnamci vysokou sledovanost.

 

Poznámky k vietnamské identitě v ČR

Vietnamci do ČR přivážejí některé své tradiční kulturní zvyklosti a hodnoty, ale také hodnoty civilizace Dálného východu. Některé z nich udržují více, některé podléhají naopak vlivu kultury české a severoamericko-západoevropské civilizace. Míra udržování kulturní a jiných skupinových tradic samozřejmě závisí individuálně na osobnostních předpokladech každého jedince. Mezi hodnoty, které se stále v ČR neztrácejí, patří zejména udržování rodinných vztahů a rodinné hierarchie a prokazování úcty svým rodičům a předkům, dále také úcta ke vzdělání a vysoká motivace ke vzdělání mladších generací v ČR. Učitel je velkou autoritou, nikoli však takovou, které by se děti automaticky svěřovaly, ale velice si ho váží pro jeho vzdělání. Při každé příležitosti učitel dostává dárky, květiny apod.

Vietnamci s sebou také přivážejí svou zkušenost s jednáním s velmi specifickým úředním aparátem ve VSR, jehož existence se odvíjí již z konfuciánských mandarínských tradic správy státu, dále z kolonialistických úřadů a současné státní správy ve VSR. Silné kořeny mají v uvažování dnešní vietnamské společnosti právě „vzpomínky“ na čínskou nadvládu, na francouzskou kolonizaci a na americkou válku. Poslední ze jmenovaných historických etap je závažným mezníkem pro celou společnost, pro mnoho životů dnešních současníků. Díky několika staletému boji o svou nezávislost a tradiční síti mezilidských vztahů si Vietnamci s sebou obecně přivážejí hrdost na svou vlast a na svůj původ. Vietnam je přeci země s několika tisíciletou historickou tradicí, země s 80 miliony obyvateli, velmi pestrou škálou kultur a náboženství. Díky svému způsobu života si Vietnamci zachovali silný lidový charakter (lidovost). Navíc je Vietnam země, kde se vystřídalo ve svém působení velké množství různých kulturních a etnických vlivů, země typická svým obrušováním velkých kulturních systémů a jejich přisvojením prostřednictvím své lidové povahy. O Vietnamcích se v různých zdrojích můžeme dočíst mnoho protikladných charakteristik jako o každém národa světa, např. že jsou národem: lehkomyslným, nabytým ke vzpouře prudcí, obzvláště domýšliví (např. podle některých Číňanů či podle některých příslušníků sousedních národů, které byly pod vietnamskou nadvládou), malí, štíhlí, hbití, ale také skromní, pohostinní, přívětiví, pracovití, obratní, proslulí svou uctivostí k nadřízeným a láskou k rodičům (např. podle některých Francouzů a Čechů), dále pak energičtí, podnikaví, bojovní (Fiedler 1963), vysoce odolní, přizpůsobiví a iniciativní (např. podle Vasiljeva v Kocourek, Pechová 2006).

Téměř ve všech domácnostech nalezneme u Vietnamců v ČR oltář určený předkům a jejich uctívání, komunikaci s nimi. „Nejdůležitějšími dny, kdy se vykonávají na oltáříku oběti, jsou dny novoluní a úplňku, tedy první a patnáctý den v měsíci podle lunárního kalendáře. Z výročních svátků se bez výjimky dodržuje lunární Nový rok dle tradičního kalendáře. V předvečer Nového roku se celá rodina shromáždí ke společnému obřadu před oltářem předků a k večeři. Zato následující dny se známí chodí vzájemně navštěvovat a pogratulovat jeden druhému a třeba i poděkovat za pomoc v uplynulém ruce. Mnozí se s v souladu s tradicí snaží podívat na Nový rok do Vietnamu, navštívit rodiště a příbuzné. Ostatní alespoň domů posílají peníze, dárky a telefonují (Vasiljev in Kocourek, Pechová 2006). Mezi další svátky, které se v ČR udržují patří výroční den smrti blízkých, oslava narozenin, svátek dětí, při kterém jsou děti odměňovány za dobré výsledky ve škole apod. V ČR se konají tradiční vietnamské svatby , úmrtí a pohřby jsou v ČR dosud řídké.

„O vietnamských dějinách, i doby nejnovější, vietnamské děti v České republice v naprosté většině mnoho nevědí. I mimořádně nadaná vietnamská středoškolačka, která je v ČR od dětství, ale umí dobře vietnamsky, se mne nedávno zeptala, kdy vlastně ta válka mezi Vietnamci a Američany byla. To ovšem neznamená, že děti o zemi svého původu a svých prarodičů vůbec nemají zájem. Mají však málo příležitostí se něco dovědět, protože rodiče na ně mají málo času a naše škola jim v tom pochopitelně nepomůže. Vedle toho, že vietnamské děti spolu mluví převážně česky, že se dobře snášejí a komunikují se svými českými, případně romskými spolužáky, že si půjčují knihy v českých knihovnách, že některé mluví vietnamsky s obtížemi nebo s cizím přízvukem a mnohé neumějí vietnamsky psát, mnoho vlivu češtiny v jazyce dospělých Vietnamců žijících u nás zatím na první pohled nenajdeme.“ (Ibid.)

Do vietnamštiny občas začínají pronikat i česká slova: poslat pusu, konto, chleba, kecat, balkón atd. Jiné české slovo v současné „české“ vietnamštině je bou, což znamená „pouť“. Vietnamci, kteří k nám přijíždějí na návštěvu, však zaznamenávají i hlubší vlivy cizího prostředí na komunikaci mezi zdejšími Vietnamci. Dochází především k částečné destrukci či rozkolísání způsobu, jakým se používá slov, označujících příbuzenské vztahy, mimo rodinu. [Vasiljev in Kocourek, Pechová 2006] Čeští Vietnamci si už před dvěma či třemi desetiletími vytvořili pro sebe zvláštní etnický název: Su. V Praze nazývají Kohoutí a Koňské náměstí (Quang truong con ga, Quang truong con ngua), což je Staroměstské  a Václavské náměstí, a Dobytčí trh (Cho con bo). Karlovým Varům se říká Ka ( psáno Ca), Teplicím (Tép). Vietnamci také v českém prostředí přijímají česká jména. Česká jména se zpravidla dávají na základě fonetické podoby alespoň prvního písmene. Hanka je tedy např. původní vienamská Ha, Honza dřívější Hung, Anička dřívější Anh apod.

Literatura

Analýza postavení cizinců dlouhodobě žijících v ČR a návrh optimalizačních kroků. Pracovní studie. Gabal Analysis and Consulting: 2004.

Blabol, J. 1990. Péče o vietnamské pracovníky v průmyslovém podniku (diplomová práce). Praha: UK Katedra výchovy a vzdělávání dospělých

Boušková, P. 1998. Pracovní migrace v ČR. s. 34 – 35 in.: Národní diskuse u kulatého stolu na téma vztahů mezi komunitami. Odbor pro uprchlíky a integraci cizinců MV ČR.

Brouček, S. 2003. Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR, EÚ AVČR, Praha

Brouček, S. 2003a. Český pohled na Vietnamce. Etnologický ústav AV ČR, Praha

Cac dan toc ít nguoi · Viet Nam (Národnostní menšiny Vietnamu).  NXB khoa hoc xa hoi, Ha Noi 1978.

Cizinci a trh práce České republice, Správa služeb zaměstnanosti, MPSV ČR, Praha 1995

Černík, J. 2003. "Politická participace cizinců a otázka menšin v České republice" Analytická stať zveřejněná na stránkách projektů www.migraceonline.cz

Černík, J. 2004. " Klientský systém jako quasi-feudalismus v Česku" Analytická stať zveřejněná na stránkách projektů www.migraceonline.cz

Csapo, G.: V zemi zlaté želvy. Praha, Nakladatelství politické literatury 1964. 159 s.

Dang Nghiem Van: Ethnic Minorities in Vietnam. The Gioi Publishers, Hanoi 1993.

Drbohlav, D., P. Ezzeddine-Lukšíková (ed.) 2004. Integrace cizinců v ČR. Výzkumná zprava pro MPSV. Praha: Mezinárodní organizace pro migraci.

Fiedler, A.: Divoké banány. Praha, MF 1963. s. 12 (221 s.)

Hofman, J. + J. Ježek + M. Lukáš: Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference REGIO 2002 a IMPA 2002 (15. - 16. října) v Karlových Varech. (Dálný východ a Česká republika). ZČU, Plzeň 2003, s. 199-208. Horáková, M. 2001. "Zaměstnávání cizinců v České republice. Část I. Integrace cizinců na trhu práce v České republice". Praha:Výzkumný ústav práce a sociálních věcí.

Horáková, M., D. Čerňanská. 2001. "Zaměstnávání cizinců v České republice. Část II. Závěrečná zpráva z empirického šetření". Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí.

Horáková, M., Polívka, M., P. Pfeifer. 2001. "Nelegální zaměstnávání cizinců jako překážka v jejích integraci na trhu práce. Metodické postupy užívané ke zkoumání fenoménu nelegální práce ve vybraných zemích". Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí 2001.

Já bratr Oldřich Čech z Furlánska [Popis východních krajů světa]. Praha, Lidová demokracie 1962. 126 s.

Kocourek, J. 2001: Historie příchodu a působení příslušníků vietnamské národnosti na území ČSR (resp. ČSSR) v letech 1950 až 1975 (diplomová práce). Praha: FF UK. 116 s.

Kocourek, J. 2004. "Pozadí výzkumu - přehled stavu zkoumaných komunit usazených v ČR. Vietnamci". In Drbohlav, D., P. Ezzedine-Lukšíková (ed.) Výzkumná zprava: Integrace cizinců v ČR. Praha: Mezinárodní organizace pro migraci.  

Kocourek, J. 2006: Vietnamci v českých knihovnách? MKC, Praha 12.4.2006.

Kocourek, J., Pechová, E. ed. 2006: S vietnamskými dětmi na českých školách. H & H: Praha.

Koláček, J.: Magister Nhiem.. Velehrad, Refugium Velehrad-Roma s.r.o. 1998. s. 34 - 35.

Kučera, K.: Češi ve Vietnamu (práce k PZk). Praha, 2000. s 11.

Laufer M.: Ve stínu banyánu. Praha, Svobodné slovo 1960. 97 s.

Lebar, F. M.: Ethnic groups of mainland southeast Asia. Human relations area press (New Haven), Toronto 1964.

Martínková, Š: 2006. Česko-vietnamské vztahy. In: Kocourek, Pechová:  S vietnamskými dětmi na českých školách. H & H: Praha.

Matějová, V. 1988. Podmínky pobytu vietnamských pracujících v ČSSR. Pp. 1-10 in: KSVIEF 1988/9

Moore, M.: Číňané v České republice, 1992-2002: Zrod a formování symbolické komunity. Výzkum 1992- 2002 - http://www.cizinci.cz/clanek.php?lg=1&id=96

Müllerová, P. 1998 . "Vietnamci v České republice". In: Šišková, T. (ed.): Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál

Obuchová, Ľ. 1999. Číňané 21. století. Praha: Academia

Rozehnal, M.: Nad Rudou řekou. Praha, Orbis 1962. 343 s.

Syruček, M.: Rozpůlený banán. Praha, MF 1973. 332 s.

Vasiljev, I. 1986. „Vietnamští pracující ve vědomí naší společnosti“. Pp. 153 - 164. in: Etnické procesy IV, Praha, ÚEF ČSAV

Vasiljev, I. 1999. Za dědictvím starých Vietů. Etnologický ústav AVČR, Praha.

Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2005. Úřad vlády České republiky. Sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny. Praha 2006

Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2004. Úřad vlády České republiky. Sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny. Praha 2005

www.hnvn.cz

www.klubhanoi.cz

www.jirkoc.cz

www.cvs-praha.cz

www.vnm.cz

www.tuantinmoi.cz

www.secviet.cz

www.domavcr.cz

www.cizinci.cz

www.mpsv.cz

Zdroje dat

Český statistický úřad, Cizinci v ČR <http://www.czso.cz/ciz/cizinci.nsf/i/cizinci_v_cr>. [naposledy navštíveno 01. 08. 2006]

Národnostní složení obyvatelstva. Sčítaní lidu, domů a bytů 2001. [on-line]. Praha: ČSÚ, 2003 [cit. 01. 06. 2006]. Dostupné z: <http://www.czso.cz/csu/edicniplan.nsf/publ/4114-03->

Jiné materiály a tiskoviny

Materiály archivu Ministerstva zahraničních věcí ČR: AMZV TO - O Vietnam a AMZV TO - T Vietnam.

Současný vietnamský tisk: Van Xuan, Tuan Tin Moi, Vuon Dao a další

Zakládací listiny, stanovy a jiné dokumentace vietnamských krajanských organizacích v ČR.

 

 

 

 

 



[1] Z právního hlediska státní příslušnosti pojmem Vietnamec rozumíme každého občana Vietnamské socialistické republiky. Z pohledu etnografického ve Vietnamu žijí příslušníci kolem 60 různých národností[1]. Většinovou národností obývající tradičně především nížinaté oblasti Vietnamu jsou Vietové (Kinhové - synonymum). Název této národnosti má společné kořeny jako název státu, Vietnam. Podle různých výzkumů, ačkoli statisticky nereprezentativních [například Drbohlav, Ezzeddine-Lukšíková 2004] i podle osobních zkušeností expertů [Kocourek 2004, Vasiljev 1999] na území ČR žije převážná většina Vietnamců hlásících se k národnosti Viet.

[2] Podle cestopisu, který vyšel pod názvem Odoricus Boemus de Foro Julii. Já bratr Oldřich Čech z Furlánska [Popis východních krajů světa]. Praha, Lidová demokracie 1962. 126 s. Originál rukopisu se nedochoval, zachovalo se však 73 přepisů v různých jazycích. Z toho 47 v latině, 18 v italštině, 6 ve francouzštině a 2 v němčině. Poprvé byl vytištěn v italštině roku 1513. Oldřich byl synem českého vojáka Přemysla Otakara II.a ženy z okolí dnešního italského města Udine.

[3] latinsky Odoricus Boemus de Foro Julii

[4] V té době pravděpodobně pod vládou panovníka Che Anana zakladatele dvanácté vládnoucí dynastie Čampy. Čamská říše se rozprostírala na jižní a střední části území dnešního Vietnamu. Dodnes na území Vietnamu žijí dvě velké skupiny Čamů.

[5] Martínková, Š: 2006. Česko-vietnamské vztahy. In: Kocourek, Pechová:  S vietnamskými dětmi na českých školách. H & H: Praha. Hue je důležitým historickým centrem Vietnamu.

[6] AMZV TO - T Vietnam 1955 -1959 K1 (Zpráva o státní návštěvě prezidenta VDR Ho Či Mina v ČSR 17. - 21. 1957)

[7] Např. viz soudobé Rudé právo, jak ukazuje v obsahové analýze vybraných ročníků Kocourek 2001.

[8] Rozehnal, M.: Nad Rudou řekou. Praha, Orbis 1962. 343 s., Laufer M.: Ve stínu banyánu. Praha, Svobodné slovo 1960. 97 s.

[9] Dalšími česky psanými knihami o Vietnamu jsou například knihy: Syruček, M.: Rozpůlený banán. Praha, MF 1973. 332 s.,  Csapo, G.: V zemi zlaté želvy. Praha, Nakladatelství politické literatury 1964. 159 s. Kniha Rozpůlený banán obsahuje jeden z nejobsáhlejších výkladů vietnamské historie v období války s Francií a se Spojenými státy.

[10] Československo navázalo s VDR diplomatické styky jako čtvrtý stát po Čínské lidové republice, Svazu sovětských socialistických republik a Mongolské lidové republice.

[11] Díky odlišným podmínkám životního prostředí, odlišnému kulturnímu vlivu, rozdělení politické moci v období krize vietnamského císařství, ale také díky politickým výsledkům Ženevských dohod byl Vietnam rozdělen podél 17 rovnoběžky v roce 1954 na dvě části: sever a jih.

[12] AMZV TO - O Vietnam 1960 - 1964 K2

[13] Více podrobností o migraci Vietnamců do ČR najdete např. v (Kocourek 2001; Brouček 2003 či Brouček 2005, Kocourek, Pechová 2006)

[14] Byly umístěny v dětském domově v Chrastavě na Liberecku mezi lety 1956-1959, kde měly získat kvalitní vzdělání. Podle archivu MZV děti měly získat obecné vzdělání, případně navazující odborné vzdělání. Koncem druhé poloviny padesátých let však vietnamská strana začala namítat, že děti v cizím prostředí ztrácejí své vlastní národní zvyklosti, povědomí o své kultuře. Také z těchto důvodů si přála děti z České republiky stáhnout zpět do Vietnamu, což postupně učinila (AMZV TO - T Vietnam 1955 - 1959 K1 [Situační zpráva o VDR za březen 1956]). Děti pobývaly v dětském domově v Chrastavě na Liberecku mezi lety 1956-1959.

[15] Na portálu www.cizinci.cz naleznete mnoho dalších bazálních statistických údajů o Vietnamcích v ČR.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA