Jdi na obsah Jdi na menu
 


„Nárůst popularity pravicově extremistických (neonacistických) hnutí v ČR“ z pohledu sociální dezorganizace

20. 1. 2009

Semestrální práce ze sociálních problémů

 

  

 

Řešení sociálního problému „Nárůst popularity pravicově extremistických (neonacistických) hnutí v ČR“ z pohledu sociální dezorganizace

 

 

 

 Jméno: Ivana Gabaľová

Předmět: Sociální problémy

Vedoucí předmětu: Pavol Frič

Leden 2009

 

Nárůst popularity pravicově extremistických (neonacistických) hnutí v ČR

 

S rostoucí agresivitou a stranickopolitickými ambicemi neonacistické scény je sociální problém nárůstu pravicově extremistických hnutí, specificky především těch neonacistických, skutečně aktuální a akutní. Ačkoliv se neonacismus na území českých zemí objevuje už od dob komunismu a k významné vlně rasistického násilí v ČR došlo již v 90. letech 20. století, od 2. světové války ještě nikdy nehrozila genocida národnostních a rasově vymezených menšin na našem území, nebo minimálně jejich represe a napadení jejich lidských práv, tak, jako nyní. Stoupá nejen počet příznivců těchto postojů, ale také množství jejich otevřených projevů a troufalost neskrývaných výhružek. S nebezpečím, které v této chvíli hrozí Vsetínským Romům a nedostatkem podpory na jejich ochranu od většinové společnosti, by mělo řešení tohoto problému podle mě být prioritní.

            Neonacisté jsou politicko nebo sub-kulturně založené hnutí vycházející z hitlerovského nacismu. K základní ideologii patří militantní rasismus a antisemitismus, ale i odpor ke komunismu, liberalismu a demokracii, a také homosexualitě. Jejich cílem je zbavit se těchto nežádoucích skupin nastolením Svaté rasové války (neboli „RAHOWA„) a vytvořit novou společnost sestávající z árijců sjednocených pod vládou „Vůdce“. Současně se vyhraňují proti multikulturalismu a imigraci, ale i proti etnickým menšinám, například proti židům a Romům. Svůj odpor vůči přistěhovalcům, především těm z neevropských zemí, ale i vůči zdejším menšinám obhajují jejich nekompatibilitou s evropskou kulturou a civilizací. Tuto nenávist pak projevují výhružkami i přímým násilím vůči nežádoucím rasovým a politickým skupinám.

            Vzhledem k tomu, že se neonacismus snaží nabídnout alternativu k současnému, z jeho pohledu nežádoucímu politickému systému, dá se na tento sociální problém nahlížet z pohledu sociální dezorganizace. Protože se demokratický systém projevuje především chaosem neustálé diskuse různých protichůdných názorů a schází v něm pevné vedení silného vůdce, neexistuje jasná síť pravidel která by regulovala sociální život lidí, což vede k pocitům frustrace a rozpadu řádu, umožňujícímu neonacisticky smýšlejícím jedincům jednat násilně, často bez jakékoliv sankcionalizace. Zákon sice trestá otevřené projevy nacismu jako hajlování či prezentaci původních nacistických insignií, např. svastiky, ale nemůže zcela zabránit vlivu krajně pravicové ideologie, především nehlásí-li se k ní její příznivci veřejně, nebo skrývají-li své rasistické a xenofobní předsudky za podporu legálních postojů jako je podpora tvrdého postihu narkomanů, jejichž značnou část tvoří romská komunita. Absence relevantních pravidel se projevuje i v neschopnosti státu řešit nepřizpůsobivost části romské komunity, která obtěžuje jejich spoluobčany, ale také způsobuje jejich rozhořčení nad tím, že někteří představitelé této menšiny parazitují na jejich daních. Neonacisté pak využívají sociálních problémů a promítají do nich své rasistické předsudky. Také protože se v těchto romských komunitách stává, že nedodržují určitá pravidla, jako nerušení nočního klidu nebo placení nájmů, přívrženci neonacismu mohou mít pocit, že tudíž také nemusí uznávat státem stanovené hodnoty a pravidla a mohou tradiční hodnoty v oblasti morálky prosazovat po svém – násilím, vyhlazením nežádoucích občanů a snahou o nastolení diktatury árijské rasy. Neschopnost státu vymáhat svá pravidla, jak od těch, vůči nimž se neonacisté vymezují – v tomto případě Romů, tak od neonacistů samotných, umožňuje nárůst popularity pravicově extremistických hnutí, a neochota policie proti pravicovým radikálům zasáhnout dodává extremistům odvahu k čím dál tím agresivnějším útokům.

            Dokud byli pravicově extremistická hnutí pouhými nezávislými skupinami několika málo punkerů, jež si libovali v rasisticky zabarvené hudbě a trpěli xenofobií, nedala se podpora těchto hnutí považovat za sociální problém. Až nástupem hudební kapely Orlík hlásající český nacionalismus, na jehož ideovém základě stavěla skinheadská subkultura v ČR z níž se později vyvinuly proudy neonacismu a neofašismu, se začal formovat sociální problém v podobě rasistických vražd páchaných rasisticky smýšlejícími skinheady. To bylo na začátku 90. let, možná také v následku tehdejší politické, sociální a ekonomické transformace, která způsobila okamžitou ztrátu a proměnu dosud zavedených pravidel, diskontinuitu, narušení rovnováhy a očekávání a tudíž dezorientaci a frustraci části populace vedoucí k jejich nepředvídatelnému, chaotickému chování. Ani střety skinheadů s levicovými extremisty či útoky na Romy a na přistěhovalce však nepřiměli stát k označení ultrapravicové podpory za sociální problém a návrhu jeho řešení. Až hlasité volání židovské komunity o ochranu jejich lidských práv upoutalo pozornost veřejnosti a přimělo policii k zásahu a postavení se proti neonacistům. Spíše než stát, který by sociální problém měl řešit, narůst popularity pravicově extremistických hnutí definuje jako sociální problém samotná komunita postižených – nejdříve židů, nyní i Romů, a média.

            Řešení problému z hlediska sociální dezorganizace spočívá především v nastolení pravidel omezujících aktivitu těchto radikálních hnutí. Nejenom pravidel, která by jim zakazovala napadat jimi neoblíbené skupiny – např. postih již za vyhrožování, ne až po případném útoku, - ale i pravidel pro společnost jako takovou, protože tím by se omezila i dezorientace neonacistických jedinců prvotně vedoucí k jejich postojům. To znamená například soudržnost parlamentu a jednotný směr, aby občané inklinující k neonacismu neměli potřebu hledat alternativní řešení vlády a sociálních problémů a jednat na vlastní pěst v rámci pravicově extremistických hnutí v řešení těchto problémů, místo toho, aby řešení nechali na vládě. Upevněním centrální moci by se zlepšila vymahatelnost práva a zavedením jasných pravidel regulujících politicky zaměřených shromáždění – nejen těch, organizovaných oficiálními stranami, ale třeba i občanskými sdruženími nebo organizacemi, takže by měla postih i na sdružení jako Národní aliance nebo Národní odpor (ačkoliv v tomto ohledu už Ministerstvo vnitra zasáhlo v roce 2002 rozpuštěním občanského sdružení Republikánská mládež) – by se minimálně ztížili setkání pravicově extremistických skupin a tak limitovali jejich aktivity jako demonstrace, koncerty (kde se šíří jejich ideologie) a dokonce i společné útoky (- jak je známo, dav se snadněji vyprovokuje k akci než jednotlivec). Dalším řešením je vzdělání, jelikož vzděláním budou lidem vštěpeny správné hodnoty a také by mohlo vést k uvědomění pravicových extremistů o následcích jejich činů, o nesprávnosti jejich teorií (jak biologický rasismus Gobineaua a Chamberlaina, tak kniha Bell Curve Murraye a Hernsteina o rozdílech v IQ afro-amerických a bílých američanů jsou vědeckou komunitou i laickou veřejností většinou odmítány) a mohou sloužit jako prostředek k nastolení morálních norem. Navíc má statisticky pravicový extremismus největší popularitu mezi lidmi nižšího vzdělání, tudíž by vzdělání mohlo zabránit těmto názorům.

            Jednou z překážek v zavedení jasných pravidel však je nesourodost demokratické vlády – to, že se vždy bude skládat z koalice několika stran, která často mají opoziční názory a strategie a uznávají rozlišné hodnoty. Nedokáží se tudíž shodnout na pevném řešení ani si jasná pravidla prosadit. Tím, že jsou ta pravidla opozicí zpochybňována, pak těžko mohou sloužit jako normy a pilíře zákona pro lid. Další překážkou je základní ústava lidských práv, která by mohla být porušena určitými omezeními, například zákazem sdružování politicky zaměřených organizací či šíření jejich ideologie pokud není explicitně vyzývající k násilí a utlačování. Také příliš striktní pravidla, obzvláště ohledně morálních hodnot by se mohla zdát poněkud diktátorská a narušující diversitu a svobodu rozhodnutí, což je v ohledu řešení tohoto sociálního problému vlastně kontraproduktivní. Vzdělání zas může omezit budoucí šíření extremistických postojů, ale neřeší to problém teď a tady a navíc „nevyléčí“ z jejich ideologie dospělé jedince kteří už se nevzdělají.

            Výhoda řešení stanovení pravidel a podpory vzdělání je, že jsou dosti universální a řeší i spoustu jiných problémů. Navíc schválení nových zákonů stanovujících jasná pravidla  je relativně rychlé řešení aktuálního problému a nemělo by být příliš finančně náročné.

            Z přetrvávání sociálního problému mají prospěch především rasisticky a xenofobně smýšlející jedinci (jichž v ČR není málo), kterým radikální řešení pravicových extremistů usnadňují život – například je zbaví židů, kteří jsou často úspěšní a jsou tvrdou konkurencí, nebo sociálně nepřizpůsobivých Romů, přistěhovalců co je připravují o práci, atd. Tito rasisté mohou být buď civilní občané nebo samotná vláda.

 

  

Použitá literatura:

Kolektiv autorů, Dovedu to pochopit? Hrozby neonacismu, Varianty, Člověk v tísni, o.p.s., 2008

Frič, P., Sociológia sociálnych problémov v USA, Sociológia 21, 1989, č. 6

 

 

 

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA